Komentář ke komentáři „Chování na bohoslužbách“

Přáním každého autora zveřejněného článku je vzbudit ve čtenáři reakci. Nejde pouze o samotné „přečtení“, ale alespoň zvážení podané informace, lépe její přijetí, její zvnitřnění či dokonce konkrétní počin související s jeho obsahem. Musím přiznat, že se s takovou reakcí u mne setkal v posledním vydání Nedělních listů článek „Chování na bohoslužbách“. A výsledkem je tento komentář.

Nemohu jinak, než souhlasit s tvrzením, že bavit se při programu je: „... rušivé a spousta lidí ho vnímá jako neslušné.....a že některé postřehy jsou jistě aktuální i po skončení bohoslužeb, a proto není třeba řešit je hned!“

V řadách mládeže zřejmě sedávám častěji než pisatelka. Kdybych v této chvíli měla hodnotit zda to, jak mládežníci vyrušují, je ještě únosné nebo již nikoli, osobně bych se přiklonila k první variantě. Jsem si však vědoma toho, že:

1. na šum v těchto místech jsem si již patrně přivykla

2. má hranice pro jeho únosnost je jiná než pisatelčina.

Troufám si říct, že jde o běžný jev, který zvláště v nepsaných pravidlech, které autorka zmiňuje, může způsobit velké nepochopení a neshody. Nastavená norma, hranice přijatelnosti v těchto situacích odpovídá individualitě každého z nás.

Od dob přednášek z psychologie jsem velice opatrná užívat obecně slovo „normální“. Proto mi uváděné řešení „sednout si mezi „normální“ lidi“, zní dost nepřijatelně. Přijatelněji však na mne působí uvozovky nahoře a dole a vypadá to, že se nakonec domluvíme:-). Myslím si, že bychom se hodně mýlili, kdybychom si mysleli, že jsme, co se týče neslušného chování na bohoslužbách, nad věcí. Osobně totiž považuji za velice neslušné z řad nás všech shromážděných vůči osobě mající ohlášky, zpívající skupince či bratru faráři na kazatelně, listování ve zpěvníku a nacházení písně jen co se její číslo zobrazí na světelné tabuli, byť řečník ještě má co říci nebo zpěváci ještě nedozpívali. Že by nikdo jiný než mládežník nešeptl sousedovi nějaký aktuální postřeh? Také rozbalování bonbónů není doménou zrovna mládežníků. Ale není na místě se teď přít, co je víc.

Dle mého názoru jde o to, abychom v rámci společných bohoslužeb opravdu všichni maximálně soustředěně přijali duchovní pokrm pro další každodenní boj víry a byli si vědomi, že „když jsme pospolu, Pán Bůh má radost.“

A troufám si říct, že i mládežníci by měli radost, kdybychom je na nevhodnost chování upozornili osobně a ne jen prostřednictvím Nedělních listů.

Další informace