Podobenství o kmeni a ratolestech

Jan 15, 1-8

K tomuto zamyšlení mě vedl jeden názor, se kterým jsem se kdysi setkal, a nedávno jsem se s ním setkal znova. Jde o to, že když z našich sborů odcházejí lidé, díváme se na ně špatně s přesvědčením, že nemají tu pravou víru. Navíc když odcházejí do jiného sboru nebo církve, říkají mnozí, že stejně zjistí, že je všude všechno stejné a všude mají stejné problémy jako my. V lepším případě se konejšíme myšlenkami typu, aspoň že ti lidé někde do sboru chodí. Nevede nás to k zamyšlení, proč tito lidé odcházejí. Opravdu na tom nejsme až tak špatně?

 

Ježíš je v podobenství oním kmenem, jenž má na sobě ratolesti, které zase představujeme my. Jak tedy můžeme hodnotit, která ratolest je suchá, a která je zelená a nese ovoce?

Hrdě se hlásíme k reformačním krokům, které v církvi prosazoval Martin Luther. Byl by spokojen se svojí prací, kdyby viděl, že není dotažena do konce? Kdyby po čase zjistil, že postupem doby se opět některé věci staly pouhou tradicí a míjejí se účinkem? Řekl by si: „Už jsem toho udělal dost, není se třeba více starat?“ Luther se snažil oživit základy víry, její podstatu, bojoval proti lidským výmyslům a nánosům času, které se do Ježíšova učení přímíchaly a vhodně reagoval na problémy jeho doby. Chováme se také tak?

Pokud bude Ježíš pořád náš kmen a my jeho ratolestmi, bude náš sbor růst. Nesmíme ho do budoucna měnit, nesmíme ho omezovat. Stejně tak jako když začneme omezovat přírodní kmen, ať už prostorem nebo jinak, případně když mu poškozujeme kořeny, kterými proudí živiny, hrozí, že všechny živé ratolesti na něm uschnou. Je blízko zánik celého živého organismu, který symbolizuje naše společenství. Nemusí umřít hned, ale umře pro věčnost.

Druhý případ zániku může nastat, když se o ratolesti na kmeni nikdo nestará. Pak je plný suchých nebo planých větví, které vysilují kmen. Jiné větve můžou být napadeny chorobami a škůdci. Dobré větve, které nesou ovoce, jsou pak ve stínu těch suchých a nemocných. Plané rychle rostoucí větve rovněž stíní a navíc ubírají sílu dozrávajícímu ovoci na zdravých větvích. Takový vinný kmen není ani pěkný, ani ovoce, které z něj bude, není nikdy dobré.

Snažme se proto neměnit Ježíšovo učení. To, co je pro nás už jen tradicí, se snažme oživit, pokud je to v souladu s Božím slovem. Nebojme se určité věci odstranit, když nám k nim Bible nic konkrétního neříká, jak mají vypadat. Zrušme tyto zvyky a tradice, které přežívají mezi námi jen z důvodu světského ustanovení v církvi, ty, které nám nic nepřinášejí. Ježíšovo učení je jednoduché - není ho potřeba balit do obalu různých rituálů v přesném pořadí, není ho nutné schovávat pouze v určitých budovách, nemusí mít nádech starodávna.

Dále se snažme nést dobré ovoce, aby mezi námi nebylo jen pár lidí, kteří se snaží, a které zbylí lidé nakonec stejně zastíní. Ať už svými pomluvami jejich práce nebo svou nečinností a celkovou náladou, se kterou do sboru přijdou. Musíme oddělit činnosti, které nás pouze vysilují a nic nám nepřinášejí. Aby tak jako plané větve ubírají sílu, protože rychle rostou, jsme neměli planou službu, kterou sice děláme rychle s počátečním velkým nadšením, bez správného základu však nadšení postupem času opadne a dál se nic neděje.

Jiným příkladem plané činnosti může být i to, když pořád necháváme všechno na stejných lidech. Jejich činnost je bez cizí pomoci unaví, jejich ovoce kvůli nedostatku času nedozraje, aby bylo dobré. Nebo naopak, když se snažíme rozhodovat všichni o mnohdy pro růst církve nepodstatných věcech, kterým nerozumíme. Ani jabloň nemá na jedné větvi jablka, na druhé hrušky a ještě kousek místa si nevyhradí pro švestky. Jasné rozdělení úkolů těm, kteří jim rozumí a umí je řešit, pomůže rozvíjet naše dary. Navíc spousta lidí sama o sobě nepřijde s nabídkou pomoci, protože neví, v čem je dobrá, necítí potřebu našeho společenství, že třeba i to málo, co umí, může dopomoci k růstu. Třeba se za to i stydí, třeba je trápí nějaký hřích a netroufají si vystoupit ze stínu. Práce na začleňování těchto lidí je na silných jedincích, kteří vědí, jak s lidmi jednat. Většinou je jednodušší evangelizovat nové lidi ze světa, než udržet stávající členy společenství.

Další nemocné a napadené větve představují lidi zasažené hříchem, které pokouší satan. Všichni hřešíme, všichni jsme pokoušeni, ale máme jedinečnou možnost v odpuštění hříchů Ježíšem. Proto mějme v našich společenstvích radost z toho, že nemusíme být obtěžkáni tím vším, co trápí jiné lidi, kteří Boha neznají. Není lehké se vždy radovat, k tomu bychom ale měli dopomáhat jeden druhému. Zamračení, mrzutí a smutní lidé jsou pro nově příchozí stejní, jako slepí svědci nádherné události. Povyprávějí vám, co slyšeli, ale nikdy vám neřeknou, že to viděli na vlastní oči. Dnešní lidé se chtějí bavit. Pokud nemají důvod se vážněji nad životem zamyslet, ani se nezastaví a nezamyslí se proč, a jak ho žijí. Dojde jim to, co je mezi námi jiného?

Všechny věkové skupiny jsou v našem kostele důležité k růstu, proto se navzájem povzbuzujme, modleme se za sebe, pomáhejme si, přispívejme např. penězi na konané akce, když nemáme odvahu na nich vystoupit nebo nevíme, čím přispět. Máme mezi sebou dost dětí, které se správně snažíme vést, pomozme jim, aby když se přehoupnou do dospělé fáze ve sboru, měly v nás i nadále podporu a nezačaly přemýšlet o odchodu. Aby se tahle věc ve sboru neděla i v dalších věkových skupinách, kdy lidé necítí z naší strany zájem a odcházejí.

Pouze Ježíš dokáže určit, která větev je dobrá a která je špatná, je tím nejlepším vinařem. My se máme pouze snažit zůstat na onom kmeni a být prospěšní i pro druhé. Nedívejme se již špatně na lidi, kteří od nás odcházejí, ale zamysleme se, jestli my jsme nepřispěli k tomu, proč odcházejí.

Další informace