Laická práce ve sboru - 1

Zařazujeme opět jeden článek Romana Mazura, který působí jako kazatel v Praze-Libni.

V souvislosti s přípravou na úplné samofinancování církví se v poslední době často mluví, o tom, jak je potřeba zvýšit finanční obětavost členů našich sborů. Jsou ovšem i jiné hodnoty, ne tak přesně změřitelné, které jsou pro chod sboru ze strany členů církve ještě důležitější. Hodnoty jako čas, energie, chuť být ve svém společenství nějakým způsobem aktivní.

Zásadním podkladem pro takové konstatování je silný biblický motiv, který reformace pojmenovala jako "všeobecné kněžství věřících": "Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu." (1K 12,7) Každá sestra, každý bratr, byť by si připadali sebeobyčejněji, v sobě skrývají perlu, schopnost ke službě, která může druhé obohatit. Rozdělení na laiky a duchovní je pro reformační církve vždy jen pomocné povahy, nikdy ne zásadní.

Situace evangelia a církve v dnešním světě pak přináší ještě řadu dalších důvodů pro konstatování nezbytnosti laické služby ve sboru. S technickým, společenským i sociálním vývojem obecně a u nás s pádem komunistického režimu ještě zvláště se otevřelo mnoho nových možností křesťanské služby uvnitř i vně církve. Nikdy se nedá říci, že sbor pracuje ve všech oblastech, kde by měl nebo mohl. Široké pole možných aktivit se dnes otvírá ve sboru samotném, v Diakonii, na školách, v nemocnicích, ve vězeních, v domovech důchodců, při volnočasových aktivitách všech generací, v rámci ekologické problematiky, hospodářského a správního zajištění chodu církve... Tam všude jsou dnes otevřené či alespoň nezabedněné dveře, do kterých se můžeme pokoušet s evangeliem a službou lásky vstoupit.

Dalším důležitým důvodem pro službu všech laiků je současná pestrost a odnáboženštění všech oblastí lidského života. Dnešní společnost je nesmírně členitá a komplikovaná. Lidé mají k sobě blíž či dál podle věku, podle sociálního zázemí, podle druhu práce, kterou konají, podle koníčků... Zde je potřeba laiků, kteří budou sloužit  jako "spojky" mezi církví a jí obklopujícím světem v duchu Pavlovy zásady: "Každý ať žije v tom postavení, které měl od Pána, když ho povolal k víře" (1K 7,17). Babičku či dědečka ze sousedství nikdo z církve nezasáhne křesťanským svědectvím lépe než my věřící, kteří se s ní sdílíme jednu chodbu či dům. Nebo křesťan s nějakou "mezní" životní zkušeností (bezdomovectví, drogová závislost, problémy s výchovou dětí...) poslouží lidem v podobných problémech jinak a pravděpodobně lépe než sebevíce usilující duchovní.

Další informace