Chování na bohoslužbách

 

Když jsem byla malá, rodiče se mého bratra a mě snažili vychovat tak, abychom ve shromáždění dokázali vydržet potichu a pokud možno abychom v klidu seděli. A dodnes mi zůstal pocit viny, když někomu něco říkám nebo se věnuju něčemu jinému než tomu, co se děje před oltářem. Jelikož jsem učitelka, vyžaduju ve třídě aspoň trochu pozornosti od svých studentů. Musím říct, že ne vždy se mi to daří, přesto studenti vědí, že určité hranice jsou pro mě nepřekročitelné, a proto navzájem zachováváme nepsaná pravidla o věnování pozornosti tomu druhému.

Minulý rok jsem se na bohoslužbách dostala na jiné místo, než obvykle sedávám - mezi mládež. Uvědomila jsem si, že tady žádná nepsaná pravidla neplatí. Kromě vystoupení různých lidí jsem musela naslouchat ještě různým komentářům na účet účinkujících (nebyly neslušné nebo kritizující, ale nesmírně to rušilo). Po hodině jsem byla tak unavená z neustálého šumu, že jsem raději odešla a předsevzala si, že příště si sednu mezi „normální“ lidi nebo někam na samotu. Nevím, jestli si, milá mládeži, uvědomuješ, že tvé chování je rušivé a spousta lidí to vnímá jako neslušné, když se stále bavíš. Když vyrušují malé děti, dá se to pochopit, ale náctiletí a mladí lidé, kteří už mají přes dvacet? Některé postřehy jsou jistě aktuální i po skončení bohoslužeb, a proto není třeba řešit je hned!

Nerada bych moralizovala, protože nevím, jak se budou chovat mé děti. Přesto bych je chtěla vychovat k úctě k Božímu slovu, k respektu ke starším a k pozornému (nekomentovanému) vnímání lidí, kteří právě mluví z kazatelny nebo před oltářem nebo kdekoliv jinde.

Další informace