Je vymalováno!

Plakát z vitríny zmizel, nábytek se vrátil na své místo, kanceláře hýří barvami a v sálku jakoby si ustlalo samo slunce. Zkrátka koncem srpna skončilo měsíční martýrium, při kterém byly prověřeny kvality starých maleb a omítek, výdrž několika dobrovolníků i kvality sboru.

Touto cestou se sluší nejprve srdečně a vřele poděkovat Petrovi a Helence Czylokovým, Pavlovu Uhlářovi, Erichu Schulhauserovi a Jiřímu Romanovi, kteří takřka neslezli se žebříku, dokud nebylo dílo hotovo. Rovněž Josef Koch, Milan Kantor, Tomáš Kaleta, Iluška Suchánková, Boženka Gašová, Zuzka Maroszová, Radek Geryk, Petr Chroboček a ještě další přispěli svým dílem k tomu, že zpočátku nekonečné dílo začalo nabývat jasnějších kontur a dospělo do šťastného konce téměř na den přesně za měsíc od svého počátku. „Dílo dospělo“ zní trochu jako by se provedlo samo jako mávnutím proutku, avšak vše bylo od počátku v rukou Božích a nás sborovníků. V prvních dnech a týdnech to vypadalo zoufale. Dělníků málo, práce spousta a k tomu ke všemu se některé zdi chovaly dost macešsky. A tak se muselo sem tam něco předělat, což brzdilo dílo a drásalo nervy. Naopak například nejobávanější strhávání hrubě lakovaných obvodových zdí v sálku se nakonec ukázalo býti hračkou. Josef Koch nezapřel, že je mužem od fochu, a tak nová omítka byla hotová v cuku letu. Ačkoli o potřebě pomoci jsme hlásali ústně i písemně, největší slabinou byla od počátku nízká účast členů sboru.

Víte, co dělává trenér na konci hokejové sezóny? Oznámí termín a místo letní přípravy a popřeje mužstvu hezkou dovolenou. Letní příprava je pro hokejisty nejhorším obdobím v roce. Je to skutečný dril, přesto si ji takřka nikdo nedovolí vynechat. Jednou jsem holt členem týmu a z toho samozřejmě vyplývají i jisté povinnosti.

Říkají vám něco jména Cecílie s Kelišovou? Tyto a další „babky“ spolu s pitoreskním farářem ztělesňovaly degradovanou církev na úrovni vesnické frašky v komediích Slunce seno ... . Ve výčtu všech možných negativ lze snadno přehlédnout alespoň jedno nesporné pozitivum – DISCIPLÍNA. Kdykoliv se zapískalo na píšťalku, každý všeho nechal a upaloval k faře. Ano, o motivech hvízdající osoby i o překot utíkajících tetek s melounem či bez, by se dalo diskutovat. Ale onen jakoby přirozený reflex a rychlou reakci jim nikdo neodpáře.

Mnozí bezvěrci, kteří o kolektivech křesťanů smýšlí v pozitivním duchu, si na nás cení zejména vzájemné hezké vztahy, ochotu pomáhat druhým, a oddanost společnému dílu. Náš sbor se však v tomto ohledu vyznačuje spíš takovým „divadelním syn- dromem“. Postrádáme sounáležitost, pocit odpovědnosti a osobní angažovanosti na celosborových záležitostech. Jsme zvyklí se scházet ve skupinkách pod různými názvy, kde se cítíme dobře a máme tam zajeté koleje. Pokud je však třeba něco víc, tak máme blíže k obecenstvu - nenecháváme si ujít představení, avšak svá místa spatřujeme spíše v lavicích než na jevišti nebo v zákulisí. Těžko říct, proč je tomu tak. Důvody mohou být vážné, lehčí nebo zcela banální. Ať je ale kdokoliv jakkoliv raněn, uražen, znechucen. Ať má třeba „X“ negativních zkušeností, bez sebezapření, pokory a odpuštění se nikam nepohnem! Vždyť stačí zcela prostý křesťanský přístup. Každopádně, a na tom se asi všichni shodneme, je potřeba takový stav změnit. Již brzy budeme mít skvělou příležitost. Využijme ji!

Další informace