Odpusť mu tak jako já

Tato slova jsme zpívali v jedné z písní ve čtvrtek v podvečer, kdy proběhlo netradiční setkání nazvané „bohoslužby pokání a smíření“.  Dovolil jsem si dát do pera některé myšlenky a prožitky z této nevšední akce. Začnu poděkováním Radkovi Palackému, který se zodpovědně a pod Božím vedením skvěle zhostil role kazatele a moderátora celého programu. Žalmy č. 51, 103, slovy z knihy Kazatel a listu do Korintu nás, asi 30 duší v kostelních lavicích, dokonale usvědčil z vlastních hříchů a ukázal nám potřebu odpuštění.

Ne, že bychom to dřív nevěděli, vždyť proto jsme přišli, ale atmosféra a posloupnost biblických veršů zapůsobila jistě na každého z nás. Také jsme dostali prostor k vlastním vyznáním a prohlášením. Kdo chtěl, mohl předstoupit a na mikrofon říci, co má na srdci. Někteří z nás, včetně našeho staršího faráře i bývalého faráře, nyní sloužícího v Písku, toho skutečně využili. Při pozorném poslechu všech řečníků jsem si uvědomil, že bychom všichni rádi pracovali v lásce a jednotě ve sboru na Božím díle, ale přílišná upjatost k některým věcem či problémům nám v tom doposud bránila. Takové to: „Já bych chtěl, ALE vadí mi to, tamto a tohle.“ A tak se dostávám k jádru celého setkání. A tím je utnout to ALE a „Já bych chtěl“ proměnit v „CHCI“.

CHCI ODPUSTIT

CHCI, ABY MI BYLO ODPUŠTĚNO

CHCI ŽÍT V LÁSCE A POKOJI S BRATRY A SESTRAMI VE SBORU

K TOMU MI DOPOMÁHEJ BŮH

Minulost již nezměníme, ale čeká nás budoucnost v Boží přítomnosti a přitom si již poněkolikáté kladu otázku: „Vejdou do Božího království 2 navzájem znesváření křesťané?“ Asi těžko. A dále: „Vejdou do Božího království křesťané, kteří si naoko odpustili, ale v srdci mají stále zášť a hněv?“ Ještě obtížněji. Proto pevně věřím, že pronesená slova pokání a odpuštění, ať nahlas či v duchu byla opravdová a srdce nás všech přitom ryzí.

Tyto bohoslužby a následná večeře Páně byly důležitým, leč „pouhým“ skokanským můstkem. Jsem vděčný za všechny, kteří na něj vystoupili, aby se opět vrhli do vod všedních dnů, kde pak bude časem ověřeno, zda jsme to všechno, co nás tížilo a co by nás stahovalo ke dnu, skutečně nechali pod můstkem.

Milý bratře, milá sestro, třeba jsi si jist, že tvé pokání a prosba za odpuštění byla pokorná a srozumitelná a od ostatních bratrů a sester očekáváš minimálně stejnou dávku pokory. Možná tě třeba někdo ani nepoprosil za odpuštění a toužíš, aby misky na vahách byly vyvážené. Dovol mi říci, bratře a sestro, že jsem přenechal váhy Bohu. On se mě nebude ptát na to, jak jsem posuzoval postoje druhých, zda byli stejně pokorní, či nikoli. On se bude dívat především na mne. Zda jsem odpustil, zda jsem prosil za odpuštění, ale také, zda jsem dokázal snést alespoň špetku z hromady křivd, které snášel Ježíš.

Bohoslužby pokání a smíření byly pro mne dobrou a nadějnou příležitostí k uvědomění si a vyznání vlastních vin. A mohl jsem slyšet skvělou zprávu, že mi má přestoupení odpouští jak Bůh, tak všichni zúčastnění. Z toho se raduji, a ačkoli nyní byla tato akce potřebnou, nejlepším výsledkem bude, když se stane nepotřebnou.

Další informace