Ofěry

„V tom kostele po nás pořád chtějí peníze!“ V takto „láteřivém“ duchu rozmlouvaly mezi sebou dvě ženy stojící ve frontě k pokladně jednoho supermarketu.

Peníze. Citlivé téma. (Za chvíli budu u pokladny platit :-)). Majetek. Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Nenechte se ovládnout láskou k penězům...

A vy se nenechejte zviklat představou, že vím, jak ten rozhovor dopadl. Nevím. Fronta nebyla tak dlouhá...

Od té doby se mi ale pár myšlenek honí hlavou. 

Sbírky (ofěry) se v kostele provádějí plánovaně a cíleně. Na výměnu oken, na potřeby sboru, na diakonii, misii, na charitativní a sociální činnost, na kazatele sboru, na sborové pracovníky, na bohoslovce a vikáře, na církevní tisk a publikační činnost, na solidaritu sborů, na Jeronymovu jednotu, Evangelikální alianci a Hlavní dar lásky.

Jen tyto konkrétní jsou uvedeny v programu služeb Božích našeho sboru Na Rozvoji pro rok 2009. K nim aktuálně během roku přibývají i další, např. po prezentaci nějaké misijní či jiné církevní organizace. Ano, ten výčet je opravdu bohatý. V jednotlivých sborech se liší. S určitými sbírkami (např. na kazatele sboru) se dle mého zjištění v některých sborech prostě nesetkáte. Ale o to v tuto chvíli nejde...

Myšlenky zaměřuji na „postoj“ k častým peněžním darům dvou zmíněných žen. Bylo v něm cítit rozčarování, nespokojenost, zloba. Připadalo mi, že tolik výzev k finanční podpoře nesou velice nelibě. Vzpomněla jsem si na svou babičku, která před odchodem do kostela s železnou pravidelností kontrolovala obsah peněženky a k mému údivu nám s bratrem vždy strkala do kapsy 20ti korunu pro případ, kdyby byla „nějaká“ ofěra. Taktéž tomu bylo před Večeří Páně. Nevím, zda zmíněnou ostudou (kdybychom u sebe neměli peníze) myslela očividný projev sobectví, ignoraci potřeb druhých nebo vizitku nedobrého služebníka, ale v rámci prázdninového či občasného víkendového pobytu u ní jsem to nikdy moc neřešila.

Zato teď mám pocit, že přicházím věci na kloub...

Jsem přesvědčena o tom, že se Pán Bůh z našich finančních darů jistě velice raduje. Vždyť na štědrosti dárců závisí nejedno Boží dílo. V čem si už tak jistá ale nejsem - jestli se raduje i tehdy, když jdeme k ofěře z povinnosti či studu zůstat před očima všech sedět v lavici.

Jsem velice vděčná Bohu za to, že poměrně důležitou otázku odevzdávání desátého dílu svého měsíčního přijmu do „Boží pokladny“ máme s manželem vyřešenou od doby, co jsme se vzali. A nejen otázku, zda „desátek“ odevzdávat ano či ne, ale i otázku, jak ho použít. Jednorázově? Rozdělit? Přesunout do dalšího měsíce? To aktuálně společně řešíme a rozhodnutí pro jeho konkrétní směrování mě činí v dané chvíli vyhlášení ofěry „svobodnou“, neboť vím, že nejsem zahnána do kouta povinností a byť by se na mě procházející dávající dívali co nejpřísněji a co nejnechápavěji, účastnit se jí nemusím.Vím, že Boží dílo přesahuje nejenom naši kasičku v kostele, ale také hranice naší církve. Přiznám se, že maličkostí pro mne není ani to, že dle mého z některých sbírek nevyplývá, jak budou peníze využity nebo že určitému účelu schází samotná podstata potřeby. Podle Žd. 7,5 se Lévijcům předávaly desátky (Nu 18,21 nn), neboť byli pověřeni kněžskou službou a z titulu svého postavení a funkce neměli žádné příjmy ani živobytí nebo dědičný podíl. (Viz Nový biblický slovník, Návrat domů, Praha 1996, str. 160).

Přála bych nám všem vnímavé a rozhodné srdce, jež je předpokladem štědrého dárce a „neláteřivý“ postoj k ofěrám. Vždyť nemusíme......

Další informace