Odcházení

"Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar, není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“  Ef 2,8-10

Odcházení je následkem hříchu. Nejdřív se člověk odklonil od Pána Boha, který mu dal život, a pak se strhla lavina odcházení. První lidé, Adam a Eva, se po svém pádu ukryli před Hospodinem (Gn 3,3,8). První násilník, Kain, „odešel od tváře Hospodinovy“(Gn 4,16). Vzdalování se Dárci života začalo u prvních lidí a zahrnuje i nás, jak to vystihuje apoštol Pavel: „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Ř 3,23). Nejbolestnějším důsledkem odejití od Pána Boha je smrt, kdežto nejradostnější nadějí, jaká je nám dána skrze víru, je návrat k Němu. Život křesťana je proto cestou domů, k Otci.

Ale jak se k Pánu Bohu dostat? Většina křesťanů v naší zemi by odpověděla, že skrze dobré lidské skutky. Toto však není možné, protože my svými skutky nemůžeme odčinit věčné zatracení. Pán Bůh by přece neposílal svého Syna, aby za nás umřel nadarmo. Pán Ježíš proto říká, že k Otci se můžeme dostat jedině skrze Něho (J 14,6). Jedině díky jeho milosti. On sám nás vykoupil z moci smrti svou vlastní smrtí a vzkříšením. Přijímáme-li to vírou, pak naše vděčná služba může být Pánu Bohu přijatelná a milá. Jediné možné pořadí je: na prvém místě, spasení z víry díky Boží milosti, a pak na druhém místě, radostná služba Pánu Bohu z vděčnosti za spasení.

Každý den jsme blíž věčnosti, proto největší hloupostí a hrůzou je mířit k věčnosti bez Boha a bez Krista. Jedině Ježíš Kristus může hříšníka smířit s Všemohoucím Bohem, a to každého, kdo mu vyzná své hříchy a podřídí mu svůj život. Přijde velký Den, kdy každý bude před Pánem Bohem skládat účty za svůj život, ale vyrovnané je budou mít jedině ti, kteří uvěřili, že za ně zaplatil Pán Ježíš. Máš jistotu, že i za tebe zaplatil Boží Syn, abys byl dědicem Božího království, anebo tápeš a stále míříš k věčnému utrpení, daleko od Boží slávy?

Máme-li Krista a v něm průvodce do Božího království, pak nás Duch svatý vyučuje, jak se připravit na ono velké Odcházení. Křesťan by se měl modlit a dbát, aby po jeho odchodu do Boží slávy dílo Ducha svatého na této zemi pokračovalo. Eliáš po namáhavé službě usedl pod trnitým keřem a unaven, přál si umřít. Pán Bůh ho vzmocnil tělesně i duchovně, aby skrze něho povolal Chazaele za krále nad Aramem, Jehúa za krále nad Izraelem a proroka Elíšu. Eliáš poslušně splnil Boží příkaz a Pán Bůh ho ujistil: „zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa jej nepolíbila“ (1 Kr 19,18).

Je také rozumné pamatovat na uspořádání dědictví a jeho včasné předání dědicům. Pán Bůh napomíná krále Chizkijáše před jeho smrtí: „Udělej pořízení o svém domě“ ( Iz 38,1). Je to třeba udělat moudře a s modlitbou o Boží milost, aby naši potomci se měli rádi i po našem odchodu na věčnost.

Zbývá nám málo času. Nakládej tedy rozumně s časným jměním, avšak především  pamatuj na dědictví Božích dětí v nebi! Věrně služ Pánu Bohu a s radostí očekávej příchod svého Spasitele! Následuj ho až do smrti, protože jedině On Tě dovede domů, k Otci! U cíle pak vyznáš: „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty“ (Ž 23,4).

Další informace