Liberální teologie – PROBLÉM, nebo OVOCE problému?

Problém a příležitost evropské církve

Ve většině Evropy, a vlastně v zásadě v celém západním světě, jsou tradiční církve více a více liberální. Kostely jsou čím dál tím více prázdnější. Nebo se zavírají. Jsme pravděpodobně kontinent s nejvíce kostely, budovami a pastory, ale možná s nejmenším počtem Ježíšových následovníků. Je to bolestná pravda. Velká otázka zní: Co je tím základním problémem? A jak bychom ho mohli vyřešit?

Před několika lety Alan Hirsch, misionář, vedoucí misie a myslitel z Jižní Afriky, napsal knihu „Zapomenuté cesty.“ Dlouhou dobu si kladl otázky: „Co charakterizovalo první křesťanskou církev, čínskou církev, některé rychle rostoucí církve?“ Jeho výzkum ho vedl k několika zajímavým zjištěním, ale především ho vedl k pochopení, že tato Boží hnutí se hlavně vyznačovala jednoduchým, ale mocným vyznáním: „Ježíš je Pán.“   

Jinými slovy: Ježíš je šéf, ne já. Žít s tímto vyznáním neovlivní jen mé názory a teologii. Ovlivní to celý můj život. Neovlivní to jen to, jak přemýšlím o homosexualitě, ale také to, jak vyjdu s penězi. Ovlivní to, jak vycházím s lidmi – jednak s těmi, které mám rád, ale také s těmi, které rád nemám. Ovlivní to, jaký vztah budu mít k práci a k odpočinku. A tak dále. Tedy – vše v mém životě ovlivňuje Ježíšovo učení.

Učednictví, říká Ježíš v Matoušovi 28, je jednoduše přijetí nového života, který mi dal (skrze křest) a poté snaha poslouchat ho ve všem, co nás učil. Tak jednoduché. Tak těžké. Udělat Ježíše svým šéfem. Jak to dělám? Mám někoho, kdo mi v takovém životě pomáhá? Učí mě to někdo? Protože taková by měla být církev. Řekl Ježíš, že máme získávat učedníky a učit je? Přemýšlel jsem o tom? Učím ostatní? Ježíš učil své učedníky velmi prakticky. Byli mu blízko, a tak všechno viděli na vlastní oči. Díky tomu, jak s ním mluvili, se pak rozhodovali tak, jak se rozhodovali. Tím, že mu kladli spousty otázek. Tak to dělal. Jak to děláme my? Děláme to vůbec?

Nedlouho potom, co jsem poznal Ježíše, mě pozval kamarád, který byl křesťanem už nějakou dobu, abych se přestěhoval k němu a ke dvěma dalším studentům. Díky životu v této malé komunitě jsem se naučil modlit se, přijít k Ježíši se vším, co bylo složité, se selháním a s bolestí, s hříchem a se starostmi. Učil jsem se přemýšlet o sobě. Nechat Ježíše mluvit do svého života. Přijmout jeho milost, když jsem selhal. Učil jsem se to modlitbou s ostatními. Učil jsem se to jejich pozorováním. Učil jsem se to pokládáním otázek a ptaním se. Učil jsem se to otevíráním našeho bytu pro další přátele, přátele přátel, lidi, které jsme poznali na autobusové zastávce… V tom bytě lidé uvěřili. Byly jim odpuštěny hříchy. Žil jsem velmi blízko někoho, kdo šel touto cestou přede mnou, byl jsem učedníkem. Od svých spolubydlících, ne od svého pastora. 

Liberální teologie. Zavřené kostely. Ekonomické problémy. Hrozba sekulární společnosti nebo muslimská imigrace. Nic z toho není ten problém. „Problém evropské církve,“ říká Mike Breen, další vedoucí misie, „je nedostatek učednictví.“ Nedostatek lidí, kteří by se učili být učedníky, nedostatek lidí, kteří by učili ostatní. Nedostatek lidí, kteří by žili jednoduchým, ale mocným vyznáním: Ježíš je Pán.

Dobrá zpráva je tato: Dnes to můžeme začít měnit. Za dvacet let to možná povede ke zdravé teologii a rostoucím církvím.

Další informace