Jinoši se potácejí

Bylo teplé předjarní odpoledne a my jsme vyzvedly nejstarší dceru ze školy. Procházely jsme nefrekventovaným parkovištěm mezi domy a probíraly novinky školního dne. Najednou jsme uviděly staršího pána, kterému evidentně nebylo dobře. Popošel krok dva, musel se chytit auta, chvíli odpočíval, a tak stále dokola. Nedalo mi to a oslovila jsem ho: „Jste v pořádku?“

(Hloupá otázka, ale když se ptám bez přemýšlení, lezou ze mě perly jak z ústřic – v pořádku určitě nebyl) Pán však odpověděl: „Nene, nic mi není, to je dobré.“ Protože to tak opravdu nevypadalo, přeptala jsem se ještě jednou: „Opravdu? Jste si jistý? Můžu vám nějak pomoct?“ „Nenene, opravdu,“ dušoval se.

Kývla jsem hlavou a pokračovaly jsme v cestě. Uslyšely jsme za sebou rychlé cupkání a pak ránu. Otočila jsem se. Pán spadl do nejblátivější a nejhlubší kaluže široko daleko – na druhou stranu, asi lepší, než spadnout na asfalt. Přiběhla jsem k němu a snažila se ho zvednout, ale nedalo se to. Nejsem sice žádná křehule, ale Rocky taky ne. Když už se zdálo, že by to nějak mohlo jít, začal podklesávat znovu, navíc si stěžoval na bolest v noze. Zavolala jsme na kolemjdoucí pár, pán přiběhl a zavolal sanitku. Pak jsme už jen čekali, starší pán se chtěl položit až na zem a vypadal, že je mu čím dál tím hůř. Chudák byl celý od bahna – já ostatně taky, ale od dětí jsem vyškolená. Sanitka přijela asi za tři minuty (to je výhoda, když máte, jak se říká, za zadkem fakultní nemocnici).

Došly jsme domů, dala jsem prát všechny věci, a když jsem tak přemítala o omdlévajícím starém pánovi, toho času nejspíš na urgentním příjmu, vzpomněla jsem si na verš z Izajáše: „Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají.“ I my často, jako ten pán, v životě klopýtáme, potácíme se, chtěli bychom žít určitým způsobem, ale nedaří se nám to, dáme si nějaké předsevzetí, nedodržíme ho, chceme být hodnější, mírnější, trpělivější, více milující, ale setrváváme ve starých kolejích, chceme žít jako Ježíš, následovat Boží slovo, ale selháváme.

Paradoxem je, že i když jsem kolem pána procházela a nabídla mu svou pomoc, odmítl, dokonce dvakrát. To samé se děje i nám: odmítáme Boha nechat vstoupit do našeho života, myslíme si, že je daleko, nedostupný, nestará se o nás. Nebo naopak, že to nemá cenu s ním mluvit, že ho nebudeme zatěžovat svými malichernými starostmi, ty ho nemůžou zajímat, jak to zpívá Jarek Nohavica: „Co on ma starosti s celu tu Evropu, s vesmirem, a vubec všecko.“ Dobrou zprávou ovšem je, že to není pravda. Bůh se o nás rád stará, čeká na naše prosby, modlitby, na komunikaci.

To, že pán odmítl, se mu vymstilo. Nechci si honit triko, ale existovalo x možností, jak dalšímu vývoji událostí zabránit. Možná by ho stačilo na chvíli posadit na chodník, aby si odpočinul. A pak ho doprovodit domů. Nebo zavolat nějakému z jeho blízkých, aby mu přišel pomoci. Nechtěl, a pak to dopadlo mnohem hůř, složil se uprostřed ulice.

Proto vám přeji, abyste si v životě nechali pomoct. „Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. … Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly, vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. (Izajáš 40, 28-31)

Bůh vás rád podepře, a to dřív, než skončíte v bahně a ještě si pochroumáte nohu.

Další informace