Misie a křest

Příspěvek byl původně napsán do rubriky Misijní inspirace pro časopis Český Bratr (2011/3).

Misijní poslání jednotlivých křesťanů i celé církve je jistě mnohorozměrné. Jako křesťané jsme přece svým Pánem vysláni do světa žít v něm pro druhé, jako žil pro druhé on sám (J 20,21). Máme ve svých vlastních životech i ve světě, který nás obklopuje, hledat především hodnoty Božího království (Mt 6,33). Máme přispívat k osvobození a obohacení mate-riálně i spirituálně chudých (L 1,51-53). Máme ve svých životních postojích nabízet světu alternativní křesťanské skutky i svědectví (Mt 5,13-16 Sk 1,8)...

Křest jako výjimečný misijní úkon

Jeden misijní úkol má ovšem mezi ostatními výjimečné postavení. Úkolem našich sborů je, aby svým svědectvím a svou službou inspirovaly lidi k vyznání víry při přijetí křtu. Všechna autentická křesťanská existence přece vychází ze srdce člověka a ze společenství, které přijalo cestu a spásu Ježíše Krista za svou. Být křesťanem znamená vzývat Ježíše jako Pána. A celý Nový zákon ani křesťanská tradice neznají lepší způsob, jak tento zásadní životní postoj vyjádřit, než právě přijetí křtu.

Nejvýrazněji je to pozorovatelné na křtech dospělých, kteří, ač bez původního zakotvení v křesťanské rodině, ve svém životě prožijí setkání s Bohem a církví tako-vým způso-bem, že je to přivede k životnímu obratu. Při jejich křtu pak obvykle zazní zcela jasně, že od této chvíle není člověk sám sobě pánem, ale patří Pánu Ježíši Kristu. Ale ani křest nemluvňat, je-li vykonán řádně, to jest rodinám praktikujících křesťanů, tento prvek samozřejmě nepostrádá: Dítě patří ještě výrazněji než svým rodičům Bohu.

Význam křtu

Celý Nový zákon je plný odkazů na mnoho-rozměrný význam svátosti křtu: Připojuje křtěného do společenství křesťanů (Mt 28,18-20). Zprostředkovává mu generální Boží odpuštění a ospravedlnění, a také dar Ducha svatého (Sk 2,38). Ztotožňuje cestu křtěnce s Kristovou cestou smrti i vzkříšení (Ř 6,3-4). Je znamením zásadní jednoty církve jako společenství pokřtěných (Ef 4,5).

Připojuje křtěného do konkrétního společenství církevního sboru (1K 12,13).

Alternativní možnosti

Jako alternativní možnosti zapojení do církve se dnes u nás evangelíků někdy praktikuje cosi, co by se dalo označit jako tiché a nenápadné připojení se k životu sboru a církve. U evangelikálů (v Církvi bratrské a dalších „novějších“ církvích) se zase občas objeví tzv. „Modlitba přijetí Ježíše Krista“ nebo veřejná výzva při velkých evangeliza-čních akcích.

Každá z těchto alternativ má ovšem zásadní nedostatky a nemůže nahradit úlohu křtu. Tichému a nenápadnému připojení se k církvi chybí ono veřejné a zásadní „ano“, které Kristus žádá od těch, kteří byli získáni pro jeho životní cestu. „Modlitba přijetí“ je oproti křtu příliš intimní, evangelizační výzvě zase chybí Kristem ustavená svátostná souvislost. „Modlitbě přijetí“ i evangelizační výzvě pak také chybí onen sborový rozměr, který je ve křtu přítomen, že totiž věřícího připojuje ke konkrétnímu sborovému společenství.

Co s již dříve pokřtěnými?

Vzhledem k nynější náboženské situaci české společnosti pak často nastává také situace, že se do života církve rozhodne zapojit někdo, kdo byl již mnohem dříve pokřtěn, pak ovšem dlouhou dobu nebyl praktikujícím křesťanem. Vzhledem k neopakovatelnosti křtu, kterou v naší církvi držíme, se pak jako nejvhodnější způsob oficiálního uvedení těchto sester a bratří do sboru jeví oficiální ohlášení vstupu v rámci bohoslužeb. Při podobné příležitosti je pak jistě vhodné nabídnout zájemcům o členství katechezi podobnou předkřestní a při samotném uvedení do sboru pak odkázat na dřívější křest a nového člena či členku krátce představit.

Další informace