Smutek a radost Marie Magdaleny

„…spatřila za sebou Ježíše, ale nepoznala, že je to On.“ (Jan 20, 14b)

 Chodila s Ním a Jeho učedníky už nějaký čas. Od té doby, co jí odpustil hříchy věděla, že to musí být opravdu Mesiáš. Kdo jiný může odpouštět hříchy? Kdo jiný by jí mohl dát nový život? Naději, že může začít znovu i přesto, jak žila? Tu moc má jen Hospodin a Boží Syn, zaslíbený Mesiáš. Všechno ostatní, co dělal, tomu jen nasvědčovalo. Tolik zázraků, uzdravení, proměněných životů. Jen ti farizeové a zákoníci byli proti Němu. Ti kteří nejlíp „znali“ Boha, Jeho Zákon a Proroky. Nebo by aspoň měli, přinejmenším se tak tvářili. Copak nevidí, že Ježíš je ten zaslíbený, očekávaný Mesiáš? Musí být, to přece není jinak možné. Ona to ví, věří Mu, cítí to v srdci. Ví, jak se změnil její život od té doby, co se s Ním setkala.

…Proč se ale nechal zatknout? Vždycky se těm farizejům tak umě vyvlékl z nastřažených sítí. K Jeho odpovědím nebylo co dodat. Jeho reakce je šokovaly. Nikdy Ho na ničem nemoli nachytat, a jak se snažili! Tak proč se teď tak snadno nechal zajmout a uvěznit? Právě teď, když celý Jeruzalém slaví Hod Beránka? Přece Ho nemůžou odsoudit. Nemají důvod. A i kdyby, lidi Ho nedají, zastanou se Ho. Vždyť Mu před pár dny provolávali slávu jako Králi…

…Ptali se Ho jestli je Mesiáš a když řekl, že ano, odsoudili Ho. Nevyhovuje jejich představě o Mesiáši, a tak říkaji, že se rouhá. Pořád to chtěli od Něho slyšet, kdo vlastně je. Konečně to narovinu řekl a oni Ho za to ukřižují. Je Mesiáš. Ona to věděla celou dobu. Nemůžou Ho přece ale ukřižovat…

…Je mrtev. Ukřižovali Ho. Proč jen z toho kříže nesestoupil? Mohl všem dokázat jasně, že je Mesiáš. Nebo snad měl moc uzdravovat jen druhé a sám sobě pomoci nemohl? Byl to jen vyjímečný člověk? Sám tak bezmocný v rukou druhých lidí. Bůh přece není bezmocný. Proč Ho nezachránil? Kdo byl Ježíš doopravdy? Kdyby to byl Mesiáš, nenechal by se přece tak ponížit, ukřižovat, bezmocně vydán všem na pospas. Tolik Mu věřila. Byl pro ni vším, proč žila. Smyslem jejího života. A teď je mrtev. Je konec. Tolik ho milovala. Jak jen ji mohl takhle zklamat? Vzbudit v ní naději, že je Mesiáš a pak se nechat zabít?

…Musí jít k hrobu pomazat Jeho tělo. Ať už to byl jen člověk nebo někdo víc. Ale, co se to děje? Kámen je odvalený a Jeho tělo zde není. Ani Petr to neumí vysvětlit. To už je opravdu moc. Rozplakala se. Bolestí ji puká srdce, chtěla Ho ještě znovu vidět, i když už je mrtvý. Kde je? Vidí dva anděly a pak za ní někdo stojí. Snad zahradník. Ten by mohl vědět aspoň něco. Přes slzy nevidí. I když Mu stojí tváří v tvář, nepoznala Ho. Bolest zklamání člověku někdy brání vidět naději nové skutečnosti. Až když vyslovil její jméno, poznala Ho. Nikdo na světě ji nedokáže oslovit tak, jako On. Žije! Ježíš žije! To není možné! Vůbec ničemu teď nerozumí. Ale ví, že Ježíš opravdu je Mesiáš. Je to všechno nad její chápání. Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých. Dokázal, že je Jeho Syn. Myslela si, že Boha zná, že o Něm celkem hodně ví. Tohle jí ale vyrazilo dech. Nejdřív naprostá porážka, bezmocnost, ukřižování. A teď se setkala se Vzkříšeným Mesiášem. Nemůže se Ho ani dotknout, natož Boha jakkoliv uchopit. Byl by to ale ještě Bůh, kdyby se dal úplně poznat? Kdyby se choval podle lidských představ a přání? Hlavou jí zní slova z Izaijáše „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Jaký pokoj najednou nachází v těchto slovech. Bůh ví co dělá a nikdy nechybuje. I když Mu nerozumí, může Mu věřit a důvěřovat. Poslouchat Ho a následovat. Odložit své představy a zklamání a poznávat Toho skutečného, živého Pána.

Další informace