Evangelium nearchivuj, ale nes dál

A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. Mk 16,15-16

Milé sestry, milí bratři, je skvělé být Ježíšovým učedníkem. Zejména ve chvíli, kdy je Ježíš stále přítomen a své učedníky posiluje a podporuje. Jenže nic netrvá věčně. Ježíš má od svého Otce svůj úkol a musí ho naplnit. Nemůže zůstat se svými učedníky, i když je má rád a v jejich společenství se cítí dobře. Jeho cestou je kříž, prázdný hrob a čestné místo po Otcově pravici. Je to poslání, při kterém nemůže být stále s učedníky. A tak jim zaslibuje svého Ducha.

Ten se stává jejich učitelem, přímluvcem, ochráncem. Stává se jim přítomným Ježíšem. Už nemají Ježíše kolem sebe, ale stejně je s nimi a tak i nadále mohou učedníci být posilováni jeho přítomností. Právě jeho přítomnost je totiž klíčová pro jejich život. Díky této přítomnosti se můžou učedníci vydávat ze své místnosti za zavřenými dveřmi do světa, který jim Bůh dal jako místo jejich služby. Asi jsme již mnohokrát slyšeli a četli v této souvislosti slova ze závěru Markova evangelia. Učedníci mají jít do celého světa a kázat evangelium. Ne vždy se jim tak docela chce, ne vždy si vědí rady jak. Dá se najít mnoho překážek, proč do toho nejít, proč raději zůstat za těmi dveřmi a nechodit ven. Avšak nemůžeme přemýšlet o našich překážkách, o tom že na něco nestačíme, nebo se bojíme. Ježíš dává svého Ducha, aby nám dodal odvahy. A pokud budeme chtít, odvahu mít budeme. Není tak těžké poznávat a naplňovat Boží vůli, pokud dovolíme Bohu, aby nás naplnil svým Duchem a skrze nás ve světě jednal. Nesmíme nikdy zapomínat, že to, co konáme, vychází z Boží ruky. Svět nestojí na lidské dokonalosti, ale na Boží milosti. Pokud se tedy budeme snažit prosadit svou dokonalostí, nepůjde to. Dopadneme jako Petr, když se chvástal, jak se Krista nevzdá, a pak jej několikrát zapřel. Až posílen a odevzdán Božímu Duchu se přestal bát, přestal zapírat a začal zvěstovat evangelium.

 

Překážkou ke zvěstování může někdy být otázka smysluplnosti. Proč se snažit, když o to nikdo nestojí? To samozřejmě může být vážná otázka. I v církvi se nám občas v určité podobě ozývá, proč tam či onde působit, když tam skoro nikdo nechodí, nenaslouchá. Jenže ona ta otázka je poněkud zavádějící. Když nás Ježíš posílá, neříká, abychom kázali těm, kdo chtějí slyšet. Posílá, abychom kázali všemu stvoření. Tedy i těm, kdo třeba moc slyšet nechtějí. Spása je kolektivní dílo, tedy dílo, kde máme svůj díl odpovědnosti a kde už nás to tolik pálit nemusí. Máme věrně konat, co je nám uloženo, tedy být svědky. Slovem i životem dosvědčujme, že Ježíš je Pán. To další už je na druhých, na těch, co slyší a rozhodují se. Právě proto je také přidána v Markově evangeliu ona poznámka o uvěření a křtu. Kdo uvěří, začne nový život, kdo neuvěří, bude zatracen. Tato možnost tu stále je. Ale je tu dána jako rozhodnutí dotyčného člověka, nikoliv jako alibi, abychom raději nic neříkali, když to stejně nepřijme. Proto se touto otázkou tolik nezabývejme a spíš se ptejme, jak co nejlépe naplnit svoji část poslání, aby ten druhý mohl opravdu uvěřit a přijmout nový život.

Společenství učedníků po seslání svatého Ducha se docela mění. Ta změna je viditelná, ale začíná přeci jen kdesi v člověku, začíná skrytě zrakům ostatních. Člověk mění pohled sám na sebe, může si uvědomovat, kdo je a hlavně, proč tu je. Vždyť po Ježíšově vzkříšení zní učedníkům příkaz, aby šli a kázali. Učedníci se tak stávají pokračovateli Ježíšova díla, nikoliv jeho strážci, jeho uchovávateli. To by jim stačilo vždy jen sehnat pár takových, kteří by zprávu o Ježíši převzali a zase dál uchovávali. Otázka je, k čemu by to vlastně bylo dobré? Pro koho by měla být uchována? Evangelium ale není poklad, který je třeba uchovávat a skrývat do doby, až jednou bude možnost ho předat. Evangelium je slovo naděje, které má svou sílu právě v tom, že se šíří a mění lidské životy. Není relikvií pro pár vyvolených, ale životem pro každého člověka. Proto je potřeba, aby každý, kdo se s ním setkává a kdo jej přijímá, také jeho zvěst nesl dál. Je třeba začít přemýšlet, že ve chvíli, kdy slovo evangelia přijímáme do svého života, už to není jen slovo určené pro mě, pro mou spásu a mou posilu, ale to slovo, které má být spásou a posilou těm, kdo jsou kolem mne. Právě to je veliká výzva i nyní, když skončila doba velikonoční a začíná období další práce. Duch Svatý přišel, aby nás učil, připravil. Každá příprava ale končí a je potřeba se vydat na další cestu, tak jako se na ni vydali první apoštolové. Neskrývejme se s nadějí, kterou jsme do svých životů přijali, ale podělme se o ni. Nebojme se světa, který možná přemýšlí o tom, jak evangelium umlčet, aby měl pokoj. Společně s posláním, abychom zvěstovali, přeci přijímáme i posilu k této službě, ujištění, že i ať jsme kdekoliv, je s námi náš Pán, jako byl s učedníky, jako byl s mnoha jinými svědky svého díla.

Další informace