Podobenství o rozsévači

„Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozséval, padla některá zrna podél cesty, a přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla
hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. Kdo má uši, slyš!“ Matouš 13, 3-9

Výklad tohoto Ježíšova podobenství je nám všem dobře známý a Ježíš sám jej učedníkům dále poskytuje. Co bylo zaseto podél cesty, vyrve satan, skalnatá půda je nestálá a v tísni člověk odpadá, semínka v trní ani nevzrostou pro mamon tohoto světa. Jen dobrá zem nese úrodu a ne ledajakou. Taková je realita.

Ve snaze o efektivitu často hledáme tu dobrou zem, kam bychom zaseli. Ale stěží ji nacházíme. A tak sedíme na posedu jako myslivec na číhané a vyhlížíme tu správnou osobu s kyprým srdcem. Z rozsévání se nám stává čekání. Podobenství o rozsévači nás připravuje na to, s čím vším se můžeme setkat. Ale za povšimnutí stojí fakt, že tohle podobenství nese název O ROZSÉVAČI , nikoli o „zasetých semíncích“ nebo „o výnosech z pole“. Vždyť pokud by nevyšel rozsévač rozsévat, nebylo by zaseto a nemohlo by vzrůst. Tím rozsévačem je také každý z nás. Vždyť apoštol Pavel v 1. Korintským, v třetí kapitole praví: „Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst.“ Snadno se necháváme odradit, zejména když kolem sebe vidíme jen samé cesty, skály nebo trní. Pozvolna se z nás stávají odborníci na kvalitu terénu a ani si nevšimneme, že fušujeme do řemesla někomu mnohem erudovanějšímu, jako je Pán Bůh. Vždyť kdo se vyzná v lidských srdcích? Kdo může s naprostou jistotou říci: „Tady neseji, tady to nemá smysl?“ Může si vůbec něco takového rozsévač dovolit? Nový zákon nás utvrzuje v tom, že nikoli. V Markově evangeliu v 16. kapitole v 15. verši se píše: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ Nikde tam nestojí, že se máme vyhnout trní nebo skalám. Naopak, máme oslovit všechny.

Ona dobrá půda je v podobenství jmenovaná až naposled. Jakoby těch skal a trní bylo daleko víc. Ano, je to tak. Proto nás tohle podobenství na to upozorňuje a uvádí příklady, jak budou mnozí lidé reagovat. Kdo si ho přečte, neměl by být překvapen. Přesto je to dost skličující pocit, zažívat tolik nezdarů. Proto je důležité si připomínat, že to nejsou naše selhání, když mnohá semínka nepadají do úrodné půdy. Ostatně tohle podobenství nám to dotvrzuje a každodenní četba Bible s modlitbou je víc než dostatečným povzbuzením. Je také důležité si uvědomit, že Bůh si používá svá načasování a neoslovuje člověka jen jedinkrát. Můžeme dnes zasít, ale sklizně se dočkáme za rok, za dva, nebo klidně až na smrtelné posteli. Mnohdy jde také o určitý řetězec podnětů, který Bůh člověku poskytuje. A my jako Boží služebníci můžeme být jen jediným článkem takového řetězu. Avšak není řetěz bez článku, tudíž každý článek je důležitý!

Nakonec se ještě podívejme na reálie. Je psáno, že rozsévač vyšel. Musel také nést těžký ranec se zrním a chodil v různém terénu. Určitě nám již dochází, co to pro nás znamená. Je to nutnost vyjít z toho našeho obilného skladu – z kostela do prostředí, které nám nebude dvakrát nakloněno, ovšem s vědomím, že Vítěz jde po našem boku. Dokážeme to vůbec? Nejsme až příliš zvyklí na rutinní zvyklosti našeho sborového života? Nerozséváme příliš jen sami pro sebe v tom našem chrámu? Ano, vyrostli jsme na mléku a teď potřebujeme hutnou stravu. Nikdo nám ji neupírá, ale to mléko zase potřebují jiní, ti venku. A kdo jim je dá, když ne my?

Další informace