Chyba v systému

„Můžou si za to sami, mami!“ Koukám zřejmě jak tele na nová vrata, neb mi to dcera zopakuje ještě dvakrát. V jejím věku se mi ji nedaří nasměrovat, aby změnila úhel pohledu a nevyužívala „systém“, který je zřejmě špatně nastaven. V hloubi duše ji však chápu a jsem přesvědčena, že coby dítě školou povinné bych se nechovala jinak. Snad až později na střední či spíše na vysoké škole člověk pochopí, že se učí ne kvůli známkám, ne ze strachu z potrestání nebo z vděčnosti k rodičům, ale kvůli sobě, aby využil a promítl svůj potenciál do moudrého a všeobecného rozhledu. O co vlastně jde?

Naše holky jsou moc šikovné a velice brzy se do školy začaly připravovat samy. Domluva, že se ozvou o pomoc, když bude úkol „nad jejich síly“ nebo něčemu nebudou rozumět, platí dodnes. Občas jsem taky vtažena do zkoušky nanečisto. Z mé role zkoušející učitelky ale dcery vůbec nejsou nadšené. „Na to se mě neptej, z toho jsme psali minule! Mami, nelistuj v tom sešitě dopředu, to po mě chtít nebude! Zkoušej mě, prosím, jen z toho, co mám podtrženo! A tady to úplně přeskočíme, ani jsem to nečetla - domluvili jsme se ve škole, že se z toho nechá vyzkoušet Ondra!“ Asi nemusím zakrývat, že coby pedagog z uvedených komentářů nejsem nadšená pro změnu já. Podtrženo, sečteno, takové zkoušení mě nebaví a rozčiluje mě, jak holky mohou spoléhat na to, že prověřování vědomostí ve škole bude probíhat tak, jak předpokládají. Přestože mi jejich jistota cuchá nervy, opírá se o zkušenost a má určitou logiku. Jeden učitel vždy zkouší jen dvě poslední látky. Druhý dává vybrat a třetí zkouší jen dobrovolníky. Velké oblibě se těší vyučující, který znalosti ověřuje podle abecedy a zvlášť velké oblibě ten, kterému za čtvrtletí stačí jedna známka. Pak je to „tutovka“, že dá pokoj. Mé argumenty o pochopení učiva jako celku, o nalezení mezipředmětových vztahů a o opakování, jež je matkou moudrosti, stačily akorát na potutelný úsměv ve tváři mých vychytralých studujících dcer.

Musela jsem o tom přemýšlet. To není dobré! Někde je chyba! Ale kde?

Velké změny v pohledu na vzdělávání právě v inkriminovaném pubertálním období asi z podstaty této nelehké vývojové etapy čekat nemůžeme. Že by chyba v „systému“? Vždyť umožňuje a z určitého pohledu dokonce vybízí k takové přípravě na vyučování! Dá se to změnit?

Přiznám se, že jsem velice podobně začala přemýšlet nad výborným článkem sestry Boženky Gašové „Sliby“ v minulém čísle Nedělních listů. Stejně jako ona nevidím v lavicích našeho kostela mnoho rodičů s pokřtěnými dětmi, kteří slibovali docházku „do Boží školy“ nebo konfirmandy slibující upevňování své víry v kolektivu dorostenců a později mládežníků.

Některé sliby se prostě neberou vážně! Nechci tvrdit, že náš sborový systém k tomuto přímo vybízí, ale určitě to přinejmenším umožňuje. Pak si za to marné očekávání na plné lavice můžeme opravdu sami! Dá se to změnit?

Další informace