Upozornit na chybu není chyba

V nedělní školce pro předškolní děti jsme si minulý měsíc s dětmi povídali o zvířatech v Bibli. Čtete správně. Hlavními postavami a hrdiny biblických příběhů byla tentokrát opravdu zvířátka. Musím přiznat, že změna pohledu na již známé a mnohokrát opakované starozákonní dění prezentována materiály organizace Tim.2,2 byla i pro mne, jako učitelku nedělní školky, velkým zpestřením a přínosem.

Je vskutku zajímavé sledovat příběh o Jonášovi očima velké ryby, která si na svévolném hříšníkovi ani nemohla pochutnat. Její poslušnost (spolknout, nerozžvýkat, nestrávit a po třech dnech vyplivnout) byla pro Boží plán naprosto nezbytná.

Stejně tak jsme společně obdivovali moc Pána Boha, s jakou ovládal například holubici, kterou vypustil Noe z archy. Pokud nenalezla místečko, kde by její noha mohla po velké povodni spočinout, její přílet zpět do archy považujeme za zcela logický. Ale návrat holubice po dalších 7 dnech s čerstvým olivovým lístkem v zobáčku už se sebezáchovným zvířecím pudem nemá nic společného.

A starostlivost havranů o Eliáše u potoka Keritu nám doslova vyrazila dech :-). Hospodin přikázal havranům, dle mého nenasytným a do všeho zobajícím stvořením, aby mu přinášeli chléb a maso dvakrát denně. A oni to opravdu splnili. Obstáli.

Tyto a další zvířecí hrdiny Pán Bůh potřeboval pro své dílo. Pro dílo s člověkem, kterého oni byli součástí.

A jakého díla jsme součástí my samotní? Pro které Boží dílo bude potřebná naše poslušnost?

V souvislosti s přípravou na nedělní školku mě mimo předešlé oslovila z Písma ještě jedna situace. Eliáš se musel skrýt a usadit u potoka na Hospodinův pokyn. Kdyby tak neučinil, stal by se „mužem smrti“, protože ohlásil období sucha. Tímto si král Achab měl uvědomit, že se dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, více než všichni, kdo byli před ním, a že svými činy urážel Hospodina, Boha Izraele víc než všichni izraelští králové, kteří byli před ním. (1. Král.16,30 - 33).

Překvapí nás, že si král Achab neuvědomuje vůbec nic, usiluje proroku o život a dokonce za zdroj nepříjemné situace označí samotného Eliáše? Při pohledu na něj totiž reaguje slovy: „Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele?“ (1. Král. 18,17)

Co mi to jen připomíná? Že bych se už někdy setkala s tím, že upozornění na chybu je vnímáno jako něco nevhodného, nepokorného ba dokonce nepřípustného?

Nechci situaci zlehčovat. Upozornění na chybu není příjemnou záležitostí. Pro upozorňovaného a někdy ani pro upozorňovatele. Přesto je upozornění na chybu velice důležité a prospěšné pro toho, kdo situaci nějakým způsobem nezvládl, ale nemělo by být bezcitnou kritikou, salvou argumentů. Mělo by jít o kritiku konstruktivní, v lásce, skrze kterou situaci zhodnotím, ale zároveň přicházím s nápadem, nabízím možnost řešení apod. V takovém případě se upozorňovaný necítí zahnán do kouta a dokonce toto upozornění může vnímat jako „zájem“, kterým ten druhý nesleduje soběstředné cíle. Pak mohu vnímat, že je součástí Božího díla se mnou samotným, s moji rodinou, s mým sborem.

Další informace