Jak ve skutečnosti vypadalo ukřižování

Velikonoce jsou neodmyslitelně spojeny s ukřižováním. V dnešní době o něm ale máme pravděpodobně zkreslené představy, ovlivněné třeba mnoha obrazy a sochami, na kterých Pán Ježíš na kříži útrpně visí, ruce probodené. Proč byl ale Pán Ježíš zrovna ukřižován a jak tato smrt probíhala z fyzického hlediska? Odpověď na tyto otázky nám možná pomůže lépe pochopit, co přesně za nás musel vytrpět.

Ukřižování patřilo k nejkrutějším římským trestům. Jeho základem je posmrtné zhanobení člověka, který se dopustil zvlášť odporného zločinu. V Římské říši šlo o mimořádně odstrašující trest. Mohli tak být popraveni pouze váleční zajatci, zběhové, vzbouřenci, otroci a těžcí zločinci. I pro ně to však byl výjimečný trest. Jen římský občan nesměl být ukřižován (i k tomu ale několikrát došlo). Římané nejsou vynálezci tohoto trestu, původ je možné vystopovat už v Egyptě, Asýrii, Persii či dalších zemích. Z Persie ho převzali Řekové, od nich Římané.

Pán Ježíš byl ukřižován na tzv. zapuštěném kříži. Průběh tohoto procesu je znám z Bible, odsouzený si ho na popraviště musel sám donést, tam k němu byl přibit nebo připoután a kříž s ním byl vyzvednut do svislé polohy a upevněn. Jméno odsouzeného a charakter jeho zločinu byly napsány na ceduli nad jeho hlavou latinsky, řecky a v místním jazyce. Oběť byla ke kříži přibita buď hřeby, nebo přivázána provazy. V případě přibití hřeb prorazil ruce v zápěstí nebo těsně nad ním. Žádná kost nebyla poškozena. Byl však zasažen nerv medianus, což způsobovalo intenzivní bolest. Obrazy ukřižovaného Pána Ježíše s probodenýma rukama jsou tedy nesprávné. V případě přivázání provazem byl odsouzený za zápěstí připoután ke kříži. Pokud byly připevňovány nohy, přeložila se levá přes pravou, obě byly přibity nebo přivázány jediným hřebem. Odsouzenému mohly být zlomeny holenní kosti. Toto „charitativní“ opatření bylo určeno ke zkrácení jeho utrpení.

Když byl kříž vztyčen, váha vlastního těla bolestivě napjala a vykloubila paže odsouzence, které byly co nejvíce roztaženy, aby se zabránilo přepadnutí těla dopředu. Do vztyčených rukou nemohla proudit krev a roztažený a zatížený hrudník nedovoloval odsouzenému dostatečně dýchat. Dýchání se tedy zrychlovalo, obsah oxidu uhličitého v krvi se zvyšoval. Odsouzený začal modrat a dusit se, vlivem nedostatečného proudění krve v horní polovině těla docházelo k poškození mozkové tkáně. Ačkoli se ukřižovaný mohl bolestivě vzpírat na nohou, aby hrudníku ulevil, nijak mu to nepomohlo.

Smrt nastávala během několika hodin v důsledku zadušení a selhání krevního oběhu. Podle římských zákonů měl být odsouzenec před popravou bičován. Ač se to může zdát paradoxní, zkracovalo to jeho agonii na kříži, protože bičováním ztratil krev a jeho utrpení se tak o něco zkrátilo. Teoreticky však bylo možné utrpení na kříži prodloužit, například připevněním opory, na kterou se oběť na kříži „posadila“ a tak odlehčila hrudníku. Výsledkem bylo zpomalení procesu umírání a jeho prodloužení i na několik dní.

Zobrazení Pána Ježíše na kříži rovněž chybně ukazují, jak odevzdaně visí. To zřejmě nebylo možné, tělo spíš bývalo zkroucené, nikoli natažené a oběť se svíjela, aby ulevila hrudníku. Co se týče dnešního napodobování ukřižování, o kterém slyšíme například z Filipín – tamní kněží se nechávají na kříž přivázat či přibít maximálně na dobu tří minut, delší čas by totiž měl za následek nevratné poškození organismu. To jen pro dokreslení skutečného utrpení tohoto trestu.

 

Další informace