A buďte jako doma

„A buďte jako doma!“ Těmito slovy jsme mimo jiné vyjadřovali radost nad tím, že se se svými známými opět po dlouhé době u nás vidíme. Protože jsou z daleka a jen „na kafe“ se jim návštěva nevyplatí, zůstávají na prodloužený víkend. Slova „buďte jako doma“ způsobují prostor pro žertování, neb jako znalí televizního pořadu Prostřeno se začali těšit, že nám tedy tu domácnost pěkně prošmejdí :-). Samozřejmě se nic takového nedělo! A já musím přiznat, že jsem byla ráda. O nedokonalosti úklidu při malých dětech nebylo pochyb, ale mě napadlo ještě něco jiného. Proč by vlastně „cítit se jako doma“ mělo znamenat, že si polezeme do soukromí svých šuplíků a zavřených skříní? Vždyť i v té nejužší rodině jsou některá místa v bytě osobní zónou představující tu nejhlubší intimitu, na kterou ten druhý nemá právo.

S tím, jak děti rostly, jsem sebe samu musela brzdit např. v úklidu jejich pokoje. Už jsem se prostě nemohla jen tak vrhnout na krabici s hračkami a vyhodit to, co mně se zdálo okoukané či dokonce nefunkční. Musela jsem děti přizvat, aby se k takovému zásahu vyjádřily (a samozřejmě pomohly :-)). Tytam jsou doby, kdy jsem v podobném duchu třídila holkám šatník v době jejich nepřítomnosti. Dnes je jejich pokoj jejich územím, na které přicházím jen „s nápadem“ (a s čistým prádlem :-)). Stejně tak dcery přijaly, že o rozmístění a zařízení interiéru ostatních pokojů si rozhodujeme my rodiče (ale jsme velice rádi, když přicházejí s nápady). A je samosebou, že některé skříňky a šuplíky neprohledávají ani v předvánočním období. Být někde doma, mít prostor, kde jsem „pánem situace“, je pro člověka velice důležité. A také nejde jen o materiální stránku. Domov přece vytvářejí lidé. Ti nejbližší, nejdražší, kvůli kterým se vždycky rádi vracíme.

V souvislosti s blížícími se velikonočními svátky přemýšlím o tom, jak Pán Ježíš mluvil o tom, že „lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil“. (Lukáš 9, 58) Na svých domovech si zakládáme. Neustále je opečováváme a vylepšujeme. Být bez domova je tragédie. Tragédie znamenající zůstat na ulici a stát se tulákem. Ježíš však nebyl tulákem, ale poutníkem. Rozdíl mezi tulákem a poutníkem spočívá v tom, že tulák se toulá jen tak bez cíle, zatímco poutník má jasný cíl. Ježíš měl jasný cíl své cesty. Cílem jeho cesty a směřování byl Jeruzalém, kde měl dovršit dílo vykoupení a smíření. Ježíš neměl žádný pozemský domov, kam by se vracel, a dokonce ani vlastní pozemskou rodinu, když byl dospělý. To proto, aby vytvářel rodinu, která má trvalý charakter – svou církev, rodinu Boží.

Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.

To není jen nešťastná souhra okolností, to je něco, pro co se Ježíš rozhodl!

Když budeme dělat u sebe doma, možná v souvislosti s velikonocemi, jarní úklid, nezapomeňme i na své nitro, aby naše srdce bylo Ježíšovým domovem a prostorem, kde je Pánem situace!

Další informace