Schody

Někdy si představuji, že náš kostel je takovým křesťanským ostrůvkem. Tam pod schody vedoucími k parčíku už je jen moře a jeho vzdouvající se vlny. Mořský příboj občas uvr-hne na schody nějakého člověka, jiného než my. Člověka, který není spasen. Nesměle začne stoupat po schodech a před sebou má náš chrám, z něhož vybíhají jemu neznámí lidé, podávají mu ruku a zvou ho dovnitř. K milým úsměvům přidávají laskavá slova plná porozumění a pokoje.

Pohan je fascinován, odhazuje plášť nedůvěry a s očekáváním něčeho dobrého vchází dovnitř. Usedá do lavice a slyší, že Ježíš ho miluje. Zároveň je také usvědčen z vlastních hříchů. Ani se nenaděje a vyznává je Pánu a v jeho srdci začíná bydlet Ježíš. Zanedlouho se stává členem sboru a střídá se s ostatními ve službě na věži, ze které vyhlíží, zdali moře nevyvrhlo dalšího trosečníka.

Na otázku, zda máme zvěstovat evangelium mezi lidmi a přivádět je ke Kristu, všichni řeknou, že ANO. Ale mnozí také dodají: „No jo, ale co si o nás pomyslí, až přijdou do našeho sboru a uvidí, že to tady není úplně ideální? Máme obavy, aby je to neodradilo, dokonce máme už takovou zkušenost!“ Takže ona odpověď nebude znít čistě ANO, ale spíše: „Ano, ale teprve potom, až se náš sbor zcela uzdraví, teprve potom, až zase zavládnou všeobecně dobré vztahy, teprve potom, až budem všichni společně pracovat na Božím díle, jako to bylo v prvotní církvi, neboť ta je náš vzor.“ Teprve potom, teprve potom, teprve potom ..., potom už umřeme. Jenomže až umřeme, tak už nebude žádné teprve potom. Tam bude stát Ježíš s otázkou, jak jsme naložili se svěřenými hřivnami. Co asi řekne na naše „teprve potom“? Odpověď se nabízí v Luk 9, 57-62.

Věřím ale, že v případě trosečníků zapomeneme, co nás ve sboru pálí, co nás žere, co nemůžeme rozdýchat. Odložíme ukřivděnost, podrážděnost, samospravedlnost. Prostě všechno z čeho se satan raduje, co rád zapaluje jako koudel, nad čím skáče radostí, jak se mu daří rozněcovat nepokoje a různice v lidských srdcích. Ano, věřím, že umíme přivést lidi ke Kristu. Ukázat jim našeho Pána a Spasitele, pomoci jim udělat první kroky, podpořit je v duchovním růstu.

DOVĚTEK: Jednu neděli vejde satan do našeho kostela, ale tam zejí jen prázdné lavice a rozprostírá se podivné ticho. Žádné varhany, žádný zpěv, sborovníky nenajde ani pod lavicemi. Ďábel se začne radovat a mnout si ruce, že se mu zase podařilo rozprášit jeden sbor. Jenže tu mu jeden anděl poklepe na rameno a řekne: „Raduješ se předčasně. Tady je ticho proto, že žeň je veliká a dělníků málo. Tato neděle je evangelizační a všichni jsou mezi lidmi. Dnes nemáš šanci k podněcování! Dnes odhodili nespokojenost a zapomněli na křivdy, které ty tak rád rozdmýcháváš. Dnes seběhli schody a v pohanských vodách podpírají jeden druhého. Nemají čas se zaobírat tvými ústrky.“ Satan začal řvát zlostí, a tak ho tam andělé zavřeli, ať si řve, ale nemusí tím rušit okolí.

Nemáte chuť seběhnout schody a nečekat na „teprve potom“? Vždyť Bůh má pro nás krásné zaslíbení /Jan 14, 12-14/.

Další informace