20 let svobody, kolik ještě zbývá?

Je 17. listopad 2009. Právě v těchto hodinách, kdy píšu tyto řádky, uplynulo 20 let od vzplání Sametové revoluce. Tehdy pro mne bylo 20 let nepředstavitelně dlouhá doba. Dnes se mi zdá, že ta léta uběhla nějak příliš rychle. Jsem rád, že se to tehdy stalo. Jsem šťastný, že jsem mohl prožívat těch 20 let tak, jak jsem je prožíval. Už před Sametovou revolucí, a také po ní, mnozí zkušení křesťané z Východu i Západu říkali: „Využijte dobu svobody. Využijte dobu milosti, kterou Pán Bůh vaší zemi daruje. Nebude trvat dlouho.“ Ta poslední věta je zarážející... Nebo ne?

Vyrůstal jsem v prostředí, kde jsem měl možnost přijímat mnoho informací z oblasti „eschatologie“ (což je teologický obor, který usiluje o porozumění a výklad biblických proroctví o budoucnosti). Proto už léta mám jakési povědomí o tom, že naše zemské dějiny čeká nekompromisní globální totalita pod vedením „antikrista“. Také jsem slyšel o tom, že v rozhodující fázi dějin před druhým příchodem Pána Ježíše nebude důležité rozdělení světa na totalitní Východ a demokratický Západ, ani na bohatý Sever a chudý Jih, nýbrž rozdělení na Izrael a zbytek světa. Izrael zůstane opuštěn proti všem. Také mám na základě biblických proroctví představu o tom, že celý svět bude pod bdělou kontrolou jakéhosi „Velkého bratra“, který bude nejen o všem vědět, ale také bude o všem rozhodovat a udělovat či neudělovat práva k podnikání a životu vůbec.

Proto pro mne nebyl tento prorocký dovětek o „krátké době svobody a milosti“ něčím naprosto nečekaným. Ale myslel jsem si, že uplyne ještě mnoho času, než něco takového bude myslitelné. Neuměl jsem si totiž představit, že by se americká společnost nebo lidé v Západní Evropě v dohledné době nechali ovládnout nějakou totalitní mocí. Kéž bych se mýlil, ale zdá se mi, že dění kolem nás postupně směřuje k naplnění této prorocké věty. A jak je to vlastně všechno „logické“ a přirozené.

Při nástupu každého totalitního systému, na který si vzpomenu, bylo vždy dost dobrých důvodů, aby byl drtivou většinou přijat téměř bezvýhradně. Kdysi dával lidu „chléb a hry“. Jindy měl atraktivní recept na hospodářskou krizi či nízké sebevědomí národa. Mohl být „přirozenou“ reakcí na bezohledné vykořisťování nebo bezpráví. Nebo byl patřičným projevem vděčnosti za osvobození. A především, většině lidí se i v totalitě nežije zas tak špatně, některým dokonce docela dobře.

A dnes? Je přece potřeba účinně čelit mnoha globálním problémům lidstva. Globální oteplování či naopak hrozba příchodu doby ledové si žádají rázná opatření. Hrozba terorizmu po 11. září 2001 vyžaduje důkladnou kontrolu a dozor i tam, kde to dříve bylo nemyslitelné. A většina dotázaných je podle průzkumů ochotna dát přednost zdání bezpečí na úkor svobody. Hospodářská krize je důvodem k větší kontrole a důslednější regulaci než dosud. Rostoucí hospodářská důležitost asijských zemí, respekt před strategickou ropou v rukou muslimských zemí vede k přivírání očí nad vnitřní nesvobodou v těchto zemích. Nezadržitelně rostoucí počet a vliv muslimů v evropských zemích si vynucuje ústup od pojetí evropské společnosti jako křesťanské.

Před několika dny naše země ratifikovala Lisabonskou smlouvu. Rád bych se mýlil. Ale dosud nikdo nedokázal rozptýlit mé obavy, že je to další krůček v přípravě infrastruktury moci potřebné pro světovládu antikrista. Proč tato silná slova?

Tato centrální moc chce předpisy ovládat každý detail našeho každodenního života (samozřejmě pro naše dobro). Obrovské množství peněz je odváděno do bruselského centra, aby pak mohly být přerozděleny tam, „kde je to potřeba“. Potřeba zajištění blahobytu vyžaduje přísné kvóty na produkci zemědělských plodin. Politici se krok za krokem opět snaží obnovit svou moc nad klíčovými médii. Nekritický způsob informování o politice Bruselu v médiích připomíná naše staré časy před 20 léty ve vztahu k Moskvě. Není politicky korektní vznášet kritiku a ještě o něčem diskutovat. Když referendum nedopadne podle představ, postačí jen hlasování v parlamentu nebo prosté zopakování referenda ve vhodnějším okamžiku. Vůdcové stran, kteří dříve měli důvod se vymezovat proti, najednou pochopili jedinou správnou cestu a stali se nekompromisními zastánci téhož. Státníci významných vyspělých zemí by rádi odvolali prezidenta jedné bezvýznamné země, který komplikuje hladký průběh nepatřičnou kritikou. Padají slova jako „Není jiné alternativy“, „Jsme si vědomi nedostatků, ale ...“, „Prezident nám dělá ostudu“ – už i jen tím, že má jiný názor. Také česká proizraelská zahraniční politika, která občas pobuřovala velké evropské státníky, vezme díky jednotnému postoji EU možná za své.

Není to ďábelská hra s tímto světem?

Je zvláštní, proč lidé, kteří dokázali rozpoznat zlo fašismu nebo komunistické totality, jsou slepí vůči podobnému nebezpečí hrozícímu odjinud a hluší k argumentům. Že by to bylo jen proto, že tehdy náhodou stáli na té „nesprávné“ straně, zatímco teď se stihli včas postavit na tu „správnou“?

Zdá se, že náš svět, Evropa a s ní i naše Česko směřují nezadržitelně ke stavu, jaký popisuje Bible ve Zjevení.

To ale neznamená, že bychom se měli dění kolem nás děsit a odevzdaně rezignovat. Byli jsme přece povoláni k vnitřní svobodě a k odvaze. Především můžeme a máme tu svobodu využít, dokud ji máme. Děkujme za ni. Važme si jí. Využijme ji.

Přicházejí mi na mysl Ježíšovy výroky:

Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní. (Jam 8,36)

Musím konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa. (Jan 9.4.)

Další informace