TGM a víra

"Byl to boží člověk; byl boží milostí osudu, která na něm spočinula, ale ještě víc a hlouběji byl boží tím, že žil v Bohu. Před tváří dějin Tomáš Garrigue Masaryk se zasloužil o stát; ale před tváří věčnosti učinil něco prostšího: Tomáš Garrigue Masaryk věřil. Věřil prostou a krásnou vírou v Boha a boží řízení na zemi; věřil, že vše, co se děje, má svůj smysl a směřuje k dobrému; věřil v nesmrtelnost lidské duše a v každém člověku ctil rovnost a svobodu té nesmrtelné duše.

Jeho demokracie a humanita, jeho usilování o světovost a mír, o svobodu a rovnost lidí, to vše prýštilo z jeho zbožného uznání nesmírné důstojnosti a hodnoty každé lidské duše. Politika mu byla jen nástrojem; jeho cílem bylo sloužit božímu pořádku a lásce Ježíšově. Nehlásal víru, nýbrž podřídil jí svůj život. Jeho statečnost a jistota, jeho chytrost i rozum, jeho prostota, důvěřivost, optimismus i odvaha, všecko, co konal i myslil a oč usiloval, bylo nejhlouběji a neporušitelně zdůvodněno jeho pokornou vírou v boží řád světa. Miloval skrze víru, myslil skrze ni a jednal skrze víru; nebylo snad v našem národě člověka náboženštějšího od našich velkých reformátorů." (Lidové noviny 21. 9. 1937)

Takto psaly noviny o Tomáši Garrigue Masarykovi týden po jeho skonu. Pro mnohé z nás je to člověk, který žil "kdysi dávno", většina si vybaví, že to byl první prezident ČSR. Jenže to není vše, čím je tento člověk zajímavý. Málokdo totiž ví, že bychom si ho měli vážit i jinak - pro jeho odvahu, sílu, pevnost, smysl pro spravedlnost a v neposlední řadě víru. Ve víře je pro nás příkladem, neboť se prolíná jeho životem, jeho činy i jeho slovy. Pokud se někdy začtete do Hovorů s TGM, jistě vás udiví, jak často se o Ježíši, o víře, o náboženství zmiňuje.

TGM se narodil v katolické rodině a k víře ho přivedla maminka. Doma se ale Bible nečetla, jen modlitební knížky. Další, kdo ho ovlivnil, byl katolický kněz Satora. Už jako malý ale věděl, že existují nějací protestanti - helvíti, zašel tedy na výzvědy a byl překvapen prostotou a vážností. "Náboženství se prostě žilo a praktikovalo, učení církevní se prostě přijímalo."

Na gymnáziu v Brně nesouhlasil se zpovědí - "dnes je mně vina odpuštěna a zítra mohu hřešit znova…“ – a byl vyloučen. Dostudoval tedy ve Vídni a z katolické církve vystoupil, protože nesouhlasil s Vatikánským koncilem a s dogmatem o neomylnosti papeže. V r. 1880 přestoupil k Evangelické reformované církvi na Moravě, přestože ho od tohoto kroku sám farář církve zrazoval, neboť si byl vědom, že si Masaryk takovým rozhodnutím uškodí v politické kariéře.

Důležitým okamžikem v Masarykově životě bylo také seznámení se Charlottou Garrigue: "Charlotta byla zevnějškem krásná; měla výbornou hlavu, lepší nežli já. Toužila celý život po přesném poznání, ale tím v ní netrpěl cit. Byla hluboce zbožná; smrt jí byla jako přechodem z jedné světnice do druhé… Byla naprosto nekompromisní a nikdy nelhala… S ní jsem dostal z protestantismu do svého života to nejlepší. Tu jednotu náboženství a života, náboženství pro všední dny…“

Během své kariéry prožíval Masaryk mnoho těžkých chvil, většinou tehdy, když hlásal nepopulární názor, a to bylo nejednou. I tady se potvrzuje, že křesťan nemá plavat s proudem, ale proti proudu. Jako univerzitní profesor se podílel na objasnění, že dvě "staročeské" památky - velmi ctěné obrozeneckou společností 18. a 19. století - Rukopis královédvorský a zelenohorský jsou padělky. Tím si proti sobě poštval českou společnost. Byl dokonce označen za zrádce. Ale lhát nechtěl.

Angažoval se také v tzv. hilsneriádě (Žid Leopold Hilsner byl obviněn z rituální vraždy mladého děvčete). Zastal se Židů, odmítal pověru o rituálních vraždách a za to si opět vysloužil opovržení a útoky od nacionalistů a antisemitů. Chtěl natrvalo opustit Čechy, zůstal jen kvůli manželce.

Během války působil v zahraničí ve prospěch českých zemí, 14. listopadu 1918 byl prohlášen prvním prezidentem Československé republiky. Tento úřad vykonával až do r. 1934. Dne 14. září 1937 zemřel.

Byl to velmi činorodý člověk, za svými názory si stál, přestože si některými spíše škodil. Odkud bral sílu? Odkud bral odvahu zastávat se lidí, hlásat pravdu i nevhod? Odpověď je zde: "Ježíš je mně vzorem a učitelem zbožnosti; učí, že láska k láskyplnému Bohu, láska k bližnímu a dokonce k nepříteli, tedy čistá, nejčistší lidskost, humanita, jsou podstatou náboženství. Zbožnost a mravnost jsou Ježíšovi hlavní prvky náboženství….

Ježíš podává téměř výlučně poučení mravní, stále se obrací k praktickým otázkám, jak je vynucuje život kolem něho: sám svou lásku k bližnímu projevuje účinnou pomocí v bídě duchovní i tělesné. Jen se znova podívejte do evangelií: jak diskrétní jsou Ježíšovy předpisy teologické a jeho odkazy k transcendentnu! Bůh je mu otcem, má k němu intimní osobní poměr, ale nemluví o tomto poměru mnoho, žije jej a nedává žádné soustavy teologie. Ježíš byl živým příkladem; lásky nekázal jen slovy, ale stále ji vykonával, obcoval s chudými a uníženými, vyhledával hříšníky a mravně vytříděné, léčil choré, sytil hladové, varoval bohaté. Takové náboženství se šíří víc příkladem než slovy, jako oheň, jako nákaza….

Ukázal, že náboženství pravé, pravá zbožnost proniká celým životem, i tím denním, všedním, a proniká jím stále, v každém okamžiku; většina lidí se spokojuje s náboženstvím svátečním, okázalým a málo upřímným - jen o výjimečných příležitostech, zvláště když je zle, vzpomínají si na Pána Boha a křičí pak o pomoc a čekají znamení a zázraky. Ale život věčný nebude až po smrti a na onom světě - žijeme ve věčnosti už teď a vždycky."

Karel Čapek: Hovory s TGM

Další informace