Bůh tě má rád

O pozitivech úklidu šuplíku s materiály obohacujícími ducha jsem se zmínila v minulém čísle. Znovuobjevená básnička z „mládežových“ let přispěla k nostalgickému přemítání o době středoškolských studií, která považuji za léta mého nejintenzivnějšího křesťanského rozletu. Velice ráda na ně vzpomínám. Na mládeži jsme byli prima parta a v porovnání s dneškem jsem měla na starosti „jen“ školu a pomoc v domácnosti. Hodně jsme toho podnikali a společně prožili, učili se zdařilému křesťanskému životu.

Jednoho odpoledne jsme společně se sestřičkou Lýdií Cerniňákovou  (nyní Jančovou) některé myšlenky daly „na papír“. V současné době bychom je formulovaly asi jinak, ale i tak jsem vděčná za nepromrhaný čas.

BŮH TĚ MÁ RÁD

Říkali mi:  „BŮH TĚ MÁ RÁD“

Bůh? Lidi, jsme přece ve 21. století. V dnešní době nikdo žádného Boha nepotřebuje. Nač taky? Každý má právo si prožít život tak, jak chce on. Nepotřebuje Boha, aby se mu míchal do života. Vzpamatujte se, vždyť to nemá budoucnost. Jak mi to můžete tvrdit s takovou jistotou. Viděl snad někdo Boha?

A znovu mi říkali:  „BŮH TĚ MÁ RÁD“

Tě, mě... Proč do toho taháte zrovna mě? Proč musím pořád poslouchat o lásce, o které vím, že neexistuje? Jaký má smysl láska, o kterou sama nestojím?

Opět mi říkali:  „BŮH TĚ MÁ RÁD“

Jak má? Vždyť já přece nejsem jeho. Jestli tady někdo něco má, tak je to zájem o sebe, chamtivost, touha po bohatství, být všude první, prosadit se, mít to nejlepší. A právě čím víc toho má, tím víc toho chce. Jak mě může mít rád, když už jsem jednou došla k závěru, že neexistuje? Že není! Že je to nesmysl!

Říkali mi, i když jsem je už nechtěla poslouchat, tak mi neustále říkali:  „BŮH TĚ MÁ RÁD“

Co je to vůbec mít rád? Je to pohlazení po vlasech, dobré slovo, polibek? Znamená to snad držet někoho za ruku?

Mít rád? To znamená dát i to poslední. Sebe. Stejně tak, jako Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.

To je zvláštní. Takhle jsem si to nepředstavovala. Už jsem to slyšela a nikdy to ke mně tak nepromluvilo. Proč až teď? Proč tak najednou? Třeba proto, že jsem nechtěla připustit, že Bůh fakt existuje. Že to není pohádka, že je něco vyššího než jsme my. Když se teď dívám na to, jak jsem si mohla myslet, že život, všechno kolem mne je jen náhoda, tak je mi smutno.

A jak jsi vůbec přišla na to, že Bůh má rád?

Bylo to tak: Ranní poštou přišla mi bílá obálka s mým jménem. Beru ten dopis do dlaní, čtu si své jméno a vidím, že není napsáno obyčejným perem.

Zatím vůbec netuším, kdo ho psal a co mi píše. Cítím však, že láska z něj cítit je a zve mne tiše do svého objetí.

Se strachem i nadějí vytahuji bílý list, a to, co vidím, musím znovu a znovu číst. Číst ta tři slova psaná krví, která k lidem i ke mně mluví.  ta, která nikdy nezestárnou a smyjí vinu dnešní i dávnou, ta, která smutná srdce hladí a mně i tobě něžně praví: MILUJI TĚ, JEŽÍŠ.

Další informace