Z Evanjelických listů

Celkem dobrý křesťan

Jistý muž měl v obyčeji říkati, že ačkoliv není takovým, jakým by býti měl, přece je celkem dobrým křesťanem, jako mnozí jiní. Ten radil jinému muži, živému křesťanu, aby obehnal svou zahradu plotem. Za několik dní potkal jej a tázal se ho, zda-li udělal dobrý plot.

„No“, zněla odpověď, „plot není ta-kový, jaký by měl býti, na některých místech není příliš pevný a tu a tam jsou díry – ale celkem je to dobrý plot, jako mnoho jiných.“

Tu pravil muž ten s velikou nevolí:

„Cože? Jak? Takový plot nestojí za nic a není k žádnému užitku!“

„Máte zcela pravdu,“ odvětil druhý, „a člověk, jenž jest celkem dobrý křesťan, jako mnoho jiných, také není k velkému užitku.“

Slza

Kdo jest nejšťastnější?

Král Karel IX. francouzský ptal se básníka „Osvobozeného Jeruzaléma“, v r. 1570 na jeho dvoře meškajícího, kdo by byl dle jeho mínění nejšťastnějším. Básník odpověděl:

„Bůh.“ – „To ví přece každý,“ odpověděl Karel, „ale kdo mimo Boha a po Něm?“

– Na to básník odvětil: „Ten, kdo je Bohu nejpodobnější.“ –

Jak pěkně se shoduje tato odpověď se slovem Páně: „Blahoslavení čístého srdce, nebo oni Boha viděti budou!“

Co má být opravdu vidět!

Vypravuje se, že když slavný malíř Leonardo da Vinci dokončil svůj znamenitý obraz, naznačující poslední večeři Pána Ježíše s učedlníky, jejž posud lze v Miláně spatřiti, uvedl jednoho ze svých přátel do pracovny, aby se naň podíval a podal malíři úsudek.

„Překrásné!“ zvolal přítel,

„ten kalich vyniká, jako by byl z čistého vyleštěného stříbra.“

Načež malíř vzal klidně štětec a přetřel kalich se slovy:

„Chtěl jsem, aby nejprve postava Kristova upoutala oko každého pozorovatele, a cokoliv odvádí pozornost od něho, musí býti smazáno!“

- Tak v každém kázání má státi Kristus v potředí, aby přede vším ostatním pozornost upoutal. Bohužel bývá slyšeti kázání, kde všecko jiné je viděti dřív než Krista.

Naber vodu a napij se

Po atlantickém oceánu plavící se loď zpozorovala jinou, kteráž měla na stožáru vyvěšené znamení nebezpečí. Ka­pitán dal rozkaz, aby se změnil směr, tak aby loď jeho se přímo hnala k té lodi, kteráž o pomoc volala. Když se lodi k sobě přiblížily, zvolal kapitán na plavce v druhé lodi, co si přejí. Oni od­pověděli: „Vodu! Vodu! hyneme od žízně!“

Číst dál: Naber vodu a napij se

Pochybnost a důvěra

Někteří lidé se domnívají, že pochybování jest nevyhnutelnou součástí křesťanské zkušenosti, ale není to naprosto správné. Dítě může míti bohatou zkušenost o lásce svého otce a přece nemuselo ani poznati pochybnosti o ní. Všecky zkušenosti křesťanovy nejsou zkušenosti křesťanské. Nacházejí-li se mnozí křesťané v pochybnostech, není to ještě důvodem, abych já také byl, spíše jest to důvodem, abych se toho vystříhal. Neměj nedůvěry k Pánu, pokud nemáš k tomu příčiny, a nebudeš ji míti v životě nikdy.

Menšiti se

„Já musím menšiti se,“ řekl Jan Křtitel, a řekl to spokojeně. Působil mocně a rostl utěšeně, až přišla chvíle, kdy porozuměl, že odtud již má nížiti a menšiti se. Tak bývá i v našem životě. Jdeme vesele ku předu; práce nás těší, snad se nám i daří; ale dříve neb později dostane se nám pokynu, že jsme dospěli k určité hranici svých úkolů. Přišel čas „menšiti se“. Nuže tedy, nechť se menšíme a ochotně menšíme. Jen když v nás a okolo nás roste Pán! Každý, kdo stoupá na vysokou horu, ví, že mu budu zase sestoupit. To sestoupání bývá obyčejně těžší nežli stoupání. Ale když je to vykázaná nám cesta, nebude asi bez užitku. Možná, že Janu Křtiteli byla doba, kdy sestupoval a se menšil, nejpožehnanější z celého života.

O dávání

K jistému bohatci přišel misijní sběratel žádat o příspěvek. Bohatec byl právě ve špatné náladě a dal s kyselým obličejem zlatý peníz. „Je to od srdce?“ tázal se sběratel. „To vám může býti lhostejno!“ zněla odpověď. „Ne, to bych nemohl jinak přijati,“ namítal sběratel. Ale muž ten zvolal: „Dejte to sem, to nebylo od srdce,“ vzal peníz a podal udivenému sběrateli bankovku 20 liber, t.j. 400 zl. se slovy: „Tak, to je od srdce!“

Číst dál: O dávání

První modlitba

Nebylo to ani večer ani ráno. Nebyl to vůbec čas, kdy jest běžným obyčejem modliti se. Nestalo se to proto, aby následováno bylo příkladu jiných lidí; ani proto, že to bylo požadavkem slušnosti; ani proto, že nutno bylo povoliti nátlaku. Žádná takováto pohnutka nebyla příčinou toho, že muž, o kterém vypravuji, ustanovil se na tom, že se pomodlil.

Číst dál: První modlitba

Čtvero klíčů

Jako člověk, chtěje otevříti dvéře, zkouší klíč za klíčem, až všecky vystřídal, tak zkouší Bůh klíč za klíčem, aby na srdce člověka působil. Počátek činí stříbrným klíčem rodičů: modlitbami matky a napomínáním otce. Potom zkouší klíč církevní: k tomu náleží jeho kazatelé a ostatní pořádky a služebnosti, jimiž závora srdce nejednou bývá odstrčena; nestačí-li tyto, užije železného klíče utrpení a bídy, kterýž někdy má dobrý výsledek, když ony první ničeho nepořídily. A konečně má klíč zlatý, jenž jest nejpřednější a všecky převyšuje; totiž předivné působení jeho milostivého Ducha, jímž dobývá si přístupu k srdcím, která se zdála býti na věky uzavřena.

Další informace