Láska mateřská

Vdově ve škotských horách bylo po delší dobu vyhrožováno soudní výpovědí z bytu, že nezaplatila činže. Usmyslila si tedy, že uchýlí se k svému příbuznému, který na druhé straně hor bydlel. Opustila časně ráno své obydlí a nastoupila dalekou cestu vysokým horským průsmykem. Své jediné dítko vzala s sebou. Když nastoupila cestu, bylo počasí vlídné, ale změnilo se náhle, když byla ušla asi polovici cesty.

Těžká mračna stáhla se na obloze, silný vítr se zdvihl a ženě stěžovaly chůzi. Brzy spustil se déšť, který se ponenáhlu změnil v krupobití a konečně v sněžení, ač bylo uprostřed května. Dodnes vypráví se o oné bouři jako o známé „velké bouři květnové“.

Žena nedostala se k svým příbuzným, a proto vypravilo se několik mužů, aby ji vyhledali. Na vrcholu hory, kde bylo nejvíce sněhu naváto a kde vítr nejprudčeji řádil, za velikým balvanem žulovým bylo nalezeno její bezduché tělo, pokryté několika hadříky, které sotva stačily její nahotu přikrýti. Pastýř, který opodál hledal, našel dítko uložené ve skalní rozsedlině cele ukryté v šatstvu, jež z vlastního těla svlékla.

Slova kazatele, jež mluvil v pohřební řeči této matky, nebudou nikdy zapomenuta. Jeden škotský spisovatel, který byl přítomen, vypravuje tímto způsobem tu událost:

Uplynulo padesát roků a syn onoho faráře, jenž měl řečené kázání, sám již šedivý, vydal se na cestu do Glasgowa, aby tam vykonal v jednom menším sboru přípravu k sv. Večeři Páně. Zcela neočekávaně začalo sněžiti toho dne a vyvolalo v něm vzpomínku na ono sebeobětování vdovino, o kterém jeho otec často vyprávěl. Usmyslil si tedy, že zanechá kázání, které chtěl míti večer a na místě toho, že vypravovati bude onu jednoduchou, ale uchvacující povídku o vdově, která aby život svého dítěte zachránila, svůj vlastní obětovala. Končil pak těmito slovy: Jest-li dítko to ještě na živu, co bychom si o něm pomyslili, kdyby upomínku na milou matku svoji nemělo v nejhlubší a nejsrdečnější uctivosti? A co bychom si pomysleli o takovém dítěti, kdyby vidouc šaty, jež s vlastního těla strhla, aby je do nich zavinula, neměl naplněné srdce vroucí vděčností, pro niž ani slov nalézti nemožno? A co bychom si o něm pomysleli, kdyby vzpomínka na oběť, jež matka pro ně přinesla, neupomenula je na oběť, již Pán Ježíš pro ně vykonal? Neměli bychom všichni s nejhlubší vděčností a vroucností na obé pomýšleti?

Za několik neděl po tomto kázání přišel posel ke kazateli s prosbou, aby navštívil nemocného muže, který si jej přeje viděti. Kazatel vydal se ihned na cestu. Umírající muž mu byl úplně neznám, ale tento uchopiv ruku kazatele, pravil: „Vy mne neznáte, ale já znám vás i otce vašeho, ačkoliv bydlím již od mnoha let v Glasgowě, nenavštěvoval jsem nikdy žádného kostela. Když jsem šel před několika týdny okolo dveří vašeho kostela, začalo sněžiti. Slyšel jsem zpěv i vstoupil jsem a vklouznul do zadních lavic. Tu slyšel jsem historii vdovinu a jejího syna. J á  j s e m  t e n  s y n.

Nezapomněl jsem nikdy na oběť své matky a moje jediné přání nyní jest, aby moje kosti odpočívaly vedle jejich na starém hřbitově. Ale, drahý pane! nikdy před tím nerozuměl jsem lásce Kristově, který sám sebe za mne obětoval tak, jako jí nyní rozumím. Sám Bůh to byl, který vás k tomu nastrojil, že jste vypravoval o té události. Moje matka nadarmo nezemřela. Modlitby její jsou vyslyšeny.“

Další informace