Závěrečné "AMEN"

„Víte-li pak, které slovo mi z celého kázání je nejmilejší?“ otázal se svých soudruhů mladík, který sotva pětkrát neb šestkrát do roka poctil chrám svou návštěvou.

„Amen ku konci kázání; není-li pravda?“ hádal kterýs jemu podobný. Na to dali se dva neb tři jiní do smíchu; někteří vážnější nesouhlasili.

„Také mně je „Amen“ velice milé“, ozval se jeden z nich, „nikoliv však proto, že kázání jest u konce nýbrž proto, že tu teprv začíná to, co jest pro mne nejdůležitějším.“

„Hleďte, hleďte,“ posměváčkové na to, „zdá se, že bychom teď hned na místě mohli dostati nějaké kázání; jen tedy s tím ku předu, nebude-li příliš dlouhé.“

„Vysvětlím vám rád, jak to míním,“ odvětil onen klidně. „Jistě už každý z vás obdržel nějakou poštovní poukázku a ví, že, chce-li, aby mu byly peníze vyplaceny, musí ji podepsat. Nuže, za takovou poukázku, ovšem z nebe, považuji hlásané mi v kázání evangelium a mou věcí tedy jest, abych k ní připojil svůj podpis, tak abych si přivlastniti mohl to, co mi Bůh podává. Amen víry přihlašuje se k obsahu kázání a uznává jej za svůj; vyslovuje radostný dík z bohaté Boží milosti, která nám ubohým hříšníkům darovala a ještě darovati chce to, což jest nade vše nejdražšího; jest to vztažená ruka, která se otvírá, aby nabízené nebeské poklady chopila a osvojila. Když pak víra takto kázání svým „Amen!“ potvrdila, přikládá k tomu Pán svou nebeskou pečeť slovy: „Podle víry tvé staniž se tobě!“ Vidíte, toť přičína, že mi „Amen“ je tak velice milé a že pro mne potom teprv nastává to nejdůležitější, totiž řeč Ducha svatého k mému srdci, kteroužto mne uvnitř posiluje a mou vděčnou lásku rozněcuje. Tuto řeč ovšem neslyší každý, protože „tělesný člověk nechápe těch věcí, kterou jsou Ducha Božího.“ (1. Kor. 2, 14) Ale poslouchejte slova Božího nejenom ušima ale srdcem a přihlaste se k němu skrze víru a budete řeč tu také slyšeti.“

Další informace