První modlitba

Nebylo to ani večer ani ráno. Nebyl to vůbec čas, kdy jest běžným obyčejem modliti se. Nestalo se to proto, aby následováno bylo příkladu jiných lidí; ani proto, že to bylo požadavkem slušnosti; ani proto, že nutno bylo povoliti nátlaku. Žádná takováto pohnutka nebyla příčinou toho, že muž, o kterém vypravuji, ustanovil se na tom, že se pomodlil.

 

Byl ve své světnici sám. Šumot ruchu v sousedství proudícího, a ozvěna veselých hlasů venku se ozývajících, zalétaly až sem. Ale muž v příbytku svém meškající cítil tím více svou osamělost. Neboť byl pod dojmem zcela neobyčejným; jakýs tajemný nepokoj, jakás nevýslovná úzkost dolehla na jeho duši a oddělila jej od celého světa.

Na stole ležela otevřená Bible. Co znamenala tato kniha tak dlouho odstrčená a zanedbaná, a proč nyní pojednou zdála se mluviti živými slovy? Přemítal list za listem a z každé stránky něco jakoby k němu volalo. Jednou to znělo jako rozsudek smrti, potom jako zvěst o odpuštění, zatím hned zase žaloby, výstrahy, vybídky, povzbuzení: vše to nesrovnané, pomatené, záhadné. A uprostřed všech těchto hlasů jako by slyšel odměřené, velebné hučení zvonu věčnosti.

Padl na kolena. Nešlo mu o to, aby vyplnil přikázanou povinnost. Šlo to takřka proti jeho vůli; cosi jej nutilo, že si nemohl pomoci. A při tom měl strach promluviti k Bohu. Dosavadní pýcha jeho byla zlomena; nemluvil leč o svých přestoupeních, prosil za odpuštění. Věděl to a cítil zřetelně, že Bůh jest přítomen: všecko mu vyznal, celý se mu otevřel, svěřil mu i to, což toliko Bůh sám má právo věděti.

Když se pozdvihl, byl pokojnější. Mysl jeho se utišila jako moře po bouři. Ještě neměl oné víry vítězné nebo jistoty radostné, která dospělejší křesťany oživuje, ale přece již zableskla se na obloze jeho duše záře naděje. Záře ta byla zárukou, že plnější světlo jest na cestě, že blíží se den nový. Byla to jeho první skutečná modlitba.

Další informace