Z úst nemluvňat

Šestiletý chlapeček zemřel. V hlubokém zármutku stáli otec a matka u vychladlého těla. Tu přišel jakýsi zedník, žádaje, aby se směl na dítko podívat. Nechtěli ho připustit, ale on prosil tak vřele, že povolili. Přistoupiv k malé rakvičce, dal se dělník do pláče a vypravoval, co se mu přihodilo:

Kdysi sestupoval jsem po vysokém žebříku se střechy. Chlapeček stál pod žebříkem. – Nebojíte se tam nahoře?, zeptal se mne. Pak ale dodal sám: Ó, já vím, proč se nebojíte. Vy jste se dnes ráno modlil. Neřekl jsem nic, ale zastyděl jsem se, neboť jsem často zapomínal tak činiti. Ale od té chvíle jsem nikdy více nezapomněl. . . .“

Další informace