Pozdě

V mém sboru, vypravuje jistý kazatel, žila stará bohabojná vdova, která tři syny měla. Dva z nich následovali matku u víře, avšak třetí, jménem Kristián, zamiloval si svět. Po své konfirmaci přidružil se k jiným hochům, s nimiž chodil po hospodách, hrál v karty, dělal si u muzik špatné známosti a nedbal o matku, až se konečně dal daleko odtud do služby a s matkou a bratry svými skoro všecko spojení přerušil.

Stará žena rozstonala se k smrti a já při jedné návštěvě řekl jsem jí: „Jak pak, matičko, není vám těžko, když se teď blížíte k smrti, pomysliti na Kristiána?“

„Ó, ne,“ odpověděla stařena, „to mne netíží. Kristián přijde za mnou. Já jsem se tolik za něj modlila, že nemůže zahynouti. Můj Kristián ještě přijde a obrátí se.“

V takovéto naději blahoslaveně zemřela. A Kristián přišel. Dostavil se k pohřbu, avšak zasmušilý a nemluvný. A když jsem si ho vzal stranou a před mrtvolou, která ještě vynesena nebyla, mu řekl: „Vidíš, Kristiáne, ty rty, které se tolik za Tebe modlily, již se zavřely, ale Tvá matka stojí nyní před Bohem; copak asi o Tobě řekne u věčnosti?“. On trval ve své zasmušilosti a neodpovídal.

Ale když jsme stáli u hrobu, a rakev již byla spuštěna a požehnání vysloveno, tu pojednou se Kristián vzchopil, skočil do hrobu, vrhl se na rakev a volal ustavičně: „Má matka stojí před Bohem a žaluje na mne.“

S velikým namáháním jsme ho dostali z hrobu ven, ale starý člověk hříchu zůstal v hrobě. Toť byla proň chvíle, v kterou přišel k sobě a obrátil se. Jeho lítost byla hluboká a bolestná, ale působila ovoce k novému životu. Čeho matce nebylo dáno viděti, stalo se ještě dříve, než-li země tělesný stánek přikryla.

Další informace