Z církevního humoru, Bible a Kalich

Dětská modlitba

Děkuji Tobě, Bože, za všecka světla ve světě: za slunce, které rozsvěcuje den, i za měsíc, zářící v noci; za lampy na ulicích, i za třpytivé kapky deště; za hvězdy na nočním nebi, ale i za lidi, které potkávám a kteří svou laskavostí jsou podobni světlům na nebi. Nade vše však Ti děkuji za největší světlo toho, který se nazýval Světlo světa. Učiň mne jedním z Jeho paprsků.

 

Po přednášce misionáře Mikoláška o černoších byla sbírka, hojně obdarovaná. Chlapec jde domů s otcem, plnou hlavu černochů, a ptá se: „Tati, černošské děti nosí kalhoty?“ „Ne, přeces viděl, že chodí jen tak beze všeho,“ odpovídá otec. „Tati, proč jsi tedy dal do sbírky knoflík?“

 

Zbožná, ale urážlivá stará dáma byla velmi dotčena, že ji odbor sester nepozval na výroční výlet. Teprve ráno, kdy měl být výlet podniknut, si někdo z odboru vzpomněl na tuto chybu a poslal ke staré dámě hocha s pozváním.

„Už je pozdě,“ vyhrkla uraženě, „já jsem se už modlila za déšť.“

Učitel: „Nesobeckým je ten, kdo se dobrovolně vzdá něčeho, co nutně potřebuje. Můžeš mi, Pavle, dát nějaký příklad?“

Žák: „Ano. Já se někdy vzdám mytí, i když ho potřebuji.“

 

Probírá se s nejmenšími úkol o Nábalovi a Abigail. Při opakování se ptá učitelka, jakže se jmenovala moudrá žena Nábalova. Nikdo se nehlásí, jen čtyřletá Růženka vystrčí ruku. Učitelka je překvapena její pozorností a pochválí ji. „Tak jim tedy všem pověz, jak se jmenovala žena Nábalová. Růženka sklouzne ze židličky a sebevědomě povídá: „Nábalka.“

 

Učitelka nemůže dostat z nové šestileté žačky ani slovíčka. Povzbuzuje, domlouvá, nakonec trochu netrpělivě: „Copak jsi ztratila řeč?“

Vzadu chlapecký hlas: „Prosím, ona je jako Zachariáš.“

Další informace