Žně

Několik dětí poslali o žních na pole. Pšenice byla žlutá jako zlato, sluníčko se krásně usmívalo a motýlkové radostně poletovali sem a tam. Jedno z dětí pracovalo usilovněji, druhé méně; ale jedno bylo mezi nimi, které pobíhalo sem a tam za motýly a při tom si prozpěvovalo.

Sluníčko brzy zapadlo za hory a anděl, strážce těchto polí, vyhledal děti a takto k nim promluvil: „Pojďte teď k bráně a přineste s sebou své snopy!“ Děti přicházely každé se svým snopem. Některé měly velké snopy, druhé přinesly malé a ten, který běhal za motýly, neměl nic.

Anděl se ho zeptal: „Kde máš ty své snopy?“ Zahanbeně sklopil oči a řekl: „Nevím. Měl jsem klasy, ale velmi málo a i to jsem ztratil.“ Anděl mu řekl: „Sem bez snopů jít nemů­žeš.“

„Vím to, ale chtěl jsem vědět, kam půjdou moji přátelé,“ řekl chlapeček.

V tomto okamžiku se ozvaly ostatní děti. Jeden z nich pra­vil: „Ráno mně bylo špatně a on přišel a potěšil mne, hrál si se mnou a zapomněl jsem na svou nemoc.“

Druhý k tomu doložil: „V poledne sluníčko tak pálilo, že jsem omdlel a on mi podal vodu a i ze svých klasů mně dal; rád bych mu je vrátil, kdybych věděl, které to jsou.“

Tu se ozval i třetí: „Teď večer, když se již stmívalo, plakal jsem, že jsem toho málo nasbíral a tu on mi dal všecky své klásky.“

A všechny děti prosily anděla, aby ho s nimi pustil za bránu. Anděl se usmíval a přinesl snop, který byl schovaný za bránou. Byl sice malý, ale odrážely se od něho radostně paprsky zlatého slunka, takže jimi celé pole bylo osvětleno. „To jsou jeho klásky,“ zvolal anděl. „Poznali a sečetli jsme je.“ Pak se obrátil k dítěti a pravil: „Vejdi ty první!“

Další informace