Cti otce svého i matku svou

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Exodus 20,2-12

Milí bratři, milé sestry,

kdysi to byli naši rodiče, kteří nám dali život. Jim vděčíme za dar života. A právě z tohoto důvodu nám Bůh nařizuje: Cti otce svého i matku svou.

Ale dar holého života – to jistě není všechno, za co rodičům vděčíme. Když se dívám na naši dceru Rozálii, jak je bezbranná a odkázaná na naši pomoc, občas mně hlavou proběhne: přesně tak se o mě starali moji rodiče. Takto bezbranný a odkázaný na jejich péči jsem se také kdysi narodil.

Jsou to rodiče, kteří vytvářejí bezpečné prostředí, domov – jako předpoklad pro růst dítěte. Jsou to rodiče, kteří pracují, aby mohli děti živit, oblékat, zachovat jim střechu nad hlavou. Jsou to rodiče, kteří dítě naučí mluvit. Předně na nich si dítě zkouší, jaké to je žít v kolektivu. Rodiče jsou tedy první učitelé života. A rodičům také vděčím za to, že jsem se naučil modlit k Bohu a vštěpoval si do paměti biblické příběhy. Apoštol Pavel svému žáku Timoteovi připomíná: „Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše.“ (2 Tm 3,15) Copak se Timoteus učil v dětství Písmo sám od sebe? Ani náhodou! Pavel na jiném místě vzpomíná jeho babičku Loís a matku Euniké – obě odhodlané křesťanky. Ty pomáhaly malému Timoteovi srůstat s Božím slovem už od útlého dětství.

A když dítě dospívá, jsou to opět rodiče, kteří snášejí jeho pubertu. Aniž bychom si to jako „náctiletí“ uvědomovali, rodiče vlastně plnili velmi důležitou roli. Právě v konfrontaci s nimi, s jejich postoji a názory se utvářely ty naše postoje a názory. A často i za cenu hádek a vzájemného urážení. Jít vlastní životní cestou, proklestit si ji – to se nám daří jen na pozadí rodičovské autority. Pouze Adam neměl nikdy žádný problém se svým otcem, protože žádného lidského otce neměl. Bez rodičů by zkrátka puberta nebyla pubertou.

Doposud to znělo téměř ideálně, ale často kolem sebe vidíme rozpadlé rodiny, sobecké otce a matky. Alkohol, násilí, zanedbaná rodičovská péče, nebo třeba jen nezájem jednoho z nich o své dítě. Někdy zkrátka děti nemohou vymyslet téměř jediný dobrý důvod k tomu, aby ctili své rodiče. Ale i přes to všechno zde zůstává ten základní fakt: rodiče se mají ctít proto, že to jsou moji rodiče. Že mi dali život. I kdyby mně už nedali nic víc, život mi přece jen dali.

A na druhou stranu: kdyby to byla taková samozřejmost, že ctíme své rodiče, pak by nám to Hospodin přece nemusel přikazovat. Kdyby bylo tak snadné ctít svého otce i svou matku, pak by nám Hospodin přikázal třeba něco jiného. Ne, není to snadné. Ctít rodiče někdy může být velmi obtížné, náročné a namáhavé. Proto nám to Hospodin přikazuje. Abychom se o to snažili.

Cti svého otce i matku svou. Hebrejské sloveso k-b-d, které my překládáme slovesem „ctít“, ve svém základě nejprve znamená: být těžký. Z toho vyplývá odvozený význam: být vážený. Vážíme přece věci, které jsou nějak těžké. I naši rodiče jsou „těžcí“, mají nějakou váhu. A teď nemyslím na hmotnost, ale na jejich důležitost, jejich význam, jejich váženost. Nemáme vážit rodiče. Musíme si vážit rodičů, ač jsou to jen lidé a mají své chyby. Větší či menší. Nejsou stoprocentní. Vážit si našich rodičů tedy může znamenat malý podvod: přidat jim na váze. Přiznat jim větší čest, než si ve skutečnosti zaslouží. Vážit si jich více, než si jich váží druzí lidé a než si třeba oni váží sami sebe. Tak jako dva synové praotce Noe. Když Noe po potopě přistál s archou, vysadil vinici, udělal víno a pořádně se opil. Ráno ho jeho synové našli spícího a nahého, a proto hned přiskočili a zakryli ho, aby na něm neulpěla žádná hanba.

Ctít své rodiče – to tedy v prvé řadě naplňuji tím, že jim pohotově odpouštím jejich chyby a slabé stránky. Nezakrývám, že byli a jsou hříšní. Nedělám z nich svaté. Ale jejich viny, které se třeba i neblaze podepsaly na mém vlastním životě, se jim snažím odpustit rychleji než komukoli jinému. Protože nikdo – ani mí přátelé, ani má žena, ani mé děti – nikdo z lidí kromě mých rodičů mi nedal ten největší dar: holý život.

Za druhé: Cti otce svého i matku svou také znamená, že to dobré, co jsem od nich přijal, budu vědomě předávat dál. I kdybych se sebevíc snažil, dar života a jejich prvotní péči rodičům nikdy nesplatím. Ale prokážu jim čest, když předám tento dar dál. Když budu svědomitě pečovat o své děti a vést je k zodpovědnému životu mezi lidmi a před Bohem – a to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Cti otce svého i matku svou – toto přikázání původně mířilo na dospělé jedince, kteří se mají postarat o své stárnoucí rodiče. A přesně to je důvod, proč židé tradičně pokládají toto přikázání za vůbec nejtěžší přikázání z celého Desatera.

Také Ježíš kritizuje své současníky, kteří páté přikázání obcházejí. A ještě řekl: „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici! Vždyť Mojžíš řekl: ‚Cti svého otce i svou matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí‘. Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: ‚To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu)‘, již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat; tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete.“ (Mk 7,9-13) Zkusme tuto Ježíšovu výtku trochu aktualizovat. Nestačí se za stárnoucí rodiče pomodlit. Nestačí vybavit jim doživotní pobyt v domově pro seniory. Je třeba jim všemožně usnadnit jejich stárnutí a odcházení. A to v první řadě dnes znamená, že si na své rodiče najdeme čas! Že se s nimi setkáme, že si s nimi povykládáme. Je krásné, když si děti vezmou své stárnoucí rodiče k sobě a tam se o ně – v domácím prostředí – starají. Ale na druhou stranu: ne každý má takové možnosti a tak vysokou míru fyzické i duševní odolnosti.
Každý by si ale měl na své rodiče, zvlášť v jejich stáří, najít čas. Pacientů v nemocnici se téměř vždycky ptám: A co rodina, navštěvuje vás? Žel často na to odpovídají záporně. Třeba: Dcera za mnou moc nechodí, nemá na to čas. Anebo: Víte, syn má hodně práce. A na druhé straně jak pookřáli, když je někdo z jejich dětí anebo vnoučat navštívil! A jak se na toto setkání vždycky těšili! Ono totiž kolikrát stačí málo. Senioři mají velmi zvláštní dar: z komára, kterého jim dáme, dokážou udělat velblouda. Když jim věnujeme pár minut svého času, jsou schopni mluvit o tomto setkání celé dny.

Řekli jsme, že Ježíš sám vnímá důležitost pátého přikázání a tepe ty, kteří jej neplní, anebo obcházejí. Ale na druhou stranu nacházíme u Ježíše i velmi podivné výroky… Dokonce takové, při jejichž čtení nás trochu mrazí. Mezi ně patří především tento: Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře… nemůž býti mým učedlníkem. (L 14,26 KB) Jinak řečeno: Chcete být mými učedníky? Pak musíte nenávidět svého otce i matku. Ano, z tohoto Ježíšova výroku nám běhá mráz po zádech i přesto, že úcta k rodičům dnes zdaleka není tak samozřejmá, jako byla v jeho době.

Pán Ježíš nám tím svým vlastním provokativním způsobem chce říct: Srovnejte si své priority! On a jeho cesta pro nás musí být vždy na prvním místě. Ježíš nechce a nesmí hrát v našem životě druhé housle, jak se říká. Totiž to, co my občas praktikujeme, je mafiánská víra. Mafiánská víra má srovnané priority naopak: na prvním místě je rodina. Hned v závěsu za rodinou je Bůh. Před tím nás Ježíš varuje. On chce být tím, který má v našem životě vždycky první místo. Ale jak to poznáme, zda máme dobře srovnány priority? Zda v našich životech je na prvním místě rodina, moji nejbližší, anebo Bůh sám? To podle mého názoru nepoznáme vždycky. To se neukáže každý den. Jdeme-li skutečně za Ježíšem, to se pozná jen několikrát za život. Jen v nějakých vyhrocených situacích. Tehdy, kdy se skutečně dostaneme na rozcestí a jsme nuceni si vybrat: rodina, anebo Bůh? Takové zásadní rozhodnutí nikdy není bezbolestné.

Ano, rodiče máme ctít. I my, pokud jsme rodiče, máme být ctěni našimi dětmi. Ale také jako křesťané musíme vždy ukazovat nad sebe. K Bohu. Pokud nám Kristus bude nejdražší ze všeho, co máme (dokonce dražší než život sám), pak nás naše děti nikdy nemohou zklamat, když si v určité chvíli vyberou Krista a ne nás.

Další informace