8. Nevydáš proti bližnímu svému křivého svědectví

Osmé přikázání se týká svědků, kteří předstupují před soud a vypovídají o tom, co viděli a slyšeli. Na základě jejich výpovědí jsou vynášeny rozsudky – rozsudky, které odsuzují nebo zprošťují viny. Týká se však ono přikázání jenom takovýchto svědků? Zcela určitě nikoli. Toto přikázání chrání osobní čest a důstojnost jakéhokoli člověka před pomluvami a lživými výmysly. Je to často stejně důležité, ne-li důležitější než ochrana jeho tělesné integrity, rodinného života či majetku, kterou chránila předchozí tři přikázání.

Ale jak k tomuto přikázání přistupujeme my? Skutečně považujeme toto přikázání za neméně důležité, než jsou ta předchozí – nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš? Jak bychom reagovali na to, kdybychom zjistili, že ve sboru někdo cizoloží nebo krade? A jak reagujeme, když zjistíme, že se ve sboru pomlouvá? Není osmé přikázání jedno z nejvíce zlehčovaných? Přitom ztráta dobré pověsti může být vnímána daleko tíživěji, než ztráta nějakého ukradeného majetku. Lstivé pomluvy a výmysly mohou dokonce vést k „sociální popravě“ jejich oběti. Nejde tu o nic malého nebo nedůležitého.

Boží Slovo nás však nevede jen k tomu, abychom se zdrželi nepravosti, ale zároveň nás vždy vede k tomu, jak mám konat dobro. Výstižně to vyjádřil Martin Luther v Malém katechismu slovy: „Máme se Pána Boha bát a milovat ho, abychom bližního neobelhávali, nezrazovali, nepomlouvali ani neničili jeho pověst, ale omlouvali jej, mluvili o něm dobře a všechno obraceli na lepší stranu.“ Možná s dobrořečením u společnosti neuspějeme tak, jako pikantními klevetami, ale žít podle Božích přikázání znamená vždy plout proti proudu mínění tohoto světa.

„Ústa spravedlivého plodí moudrost, kdežto jazyk proradný bude vyťat.“ (Př 10,31)

Další informace