5. Nezabiješ

Dalším z Božích přikázání je „Nezabiješ!“ Na první pohled přikázání, o kterém bychom mohli říct: tak s tím nemám žádný problém. V této věci jsem „čistý“. Nikomu jsem nevzal život a ani to nemám v úmyslu… Ale je tomu opravdu tak? Kde Pán Ježíš posunul hranice tohoto přikázání? V evangeliu podle Matouše (5,21-26) čteme: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“

Tato slova nás vedou k pokoře a k pokání…

Chci zmínit jenom jednu věc, kterou „zabíjíme“ sami sebe i své blízké. Je to zahořklost v našem srdci. Je pro nás velkým nebezpečím, které vede k smrti. Patří totiž ke skrytým hříchům. Na první pohled na nás vůbec není vidět…. A přesto má obrovskou moc zabíjet. Někdo řekl, že zahořklost mezi křesťany je velkou překážkou k probuzení…

Co znamená hořkost? Když nás bolí žaludek, uvaříme si čaj z hořkých bylin. Když jej pijeme, naše tvář se, z důvodu hořkosti, zkřiví… Myslím, že taková je hořkost. Pokřivuje celého našeho člověka.

Chci o hořkosti říct několik pravd.

Hořkost – nepřichází do našeho srdce tehdy, když my někomu ublížíme. Ale tehdy, když někdo ublížil nám. Tehdy cítíme vůči tomu člověku, který nás zranil, i nenávist, hořkost. Udělal nám přece něco, co nás zasáhlo, bolelo, co nám ublížilo, kvůli čemu jsme plakali …

Druhá pravda: hořkost velice lehce odhalujeme v životě jiných lidí, ale ve svém vlastním ji někdy těžko pozorujeme. Podle čeho ji poznáme? Podle toho, že si pamatujeme na podrobnosti ze situace, která to všechno způsobila. Máme tendenci pořád si ty věci nanovo připomínat. Přesně si pamatujeme kdo, co řekl, kdy to bylo, jak se to stalo … kdo a jakým způsobem nám ublížil … Pamatujeme si na podrobnosti a nedokážeme na ně zapomenout.

Třetí pravda: hořkost je osobní. Týká se nás samotných. Když posloucháme různé zprávy, kde vinou nějakého člověka někdo zemřel, necítíme hořkost. Protože neznáme lidi, o kterých slyšíme. Hořkost je osobní v tom smyslu, že se rodí vždycky, když se to týká nás, našich blízkých. Rodí se tam, kde se lidé znají. Mezi lidmi, kteří ještě nedávno byli dobrými přáteli…. Mezi sourozenci, mezi manželi…

Hořkost začíná v skrytosti srdce. Přesto je jako kořen – jednoho dne roste vysoko nad zemí... Když ji necháme ve svém srdci a nevyznáme Bohu, jednoho dne přinese trpké ovoce. Zabije nejen nás samotné, ale i lidi kolem nás.

A možná se ptáš: jak se jí zbavit? Není možné to udělat tak, že se rozhodneš zapomenout na křivdu, kterou ti někdo způsobil. Tímto způsobem jí jenom uspíš, ale přijdou chvíle, kdy se opět „probudí”.

V Bibli nacházíme východisko. Přijď k Bohu a v modlitbě mu vyznej vše, co tam ukrýváš ve vztahu k jiným lidem. Řekni Mu, co cítíš, nemlč, nebuď zticha, vyznej hořkost Bohu! A Bible nás ujišťuje o tom, že Bůh jakoukoli hořkost vezme z našeho srdce.

Hořkost způsobuje mnoho zla mezi křesťany, v jejich společenství, v domech, v rodinách. Nedovol, aby rostla v tvém srdci.

Na závěr zmínim příběh, který mě oslovil.

Dva přátelé se vydali na cestu přes poušť. Na cestě se pohádali a jeden z nich dal facku tomu druhému. Dotyčný, aniž by cokoliv řekl, sklonil se a napsal prstem do písku: „Dnes mi můj nejlepší přítel dal facku” ... Putovali dál. Přišli k jezírku. Rozhodli se, že se vykoupou. Ten, který dostal facku, se začal topit, ale ten druhý jej zachránil. Vytáhl jej z vody. Když se probral, vytesal do kamene: „Dnes mi můj nejlepší přítel zachránil život”. Kamarád se jej zeptal: „Když jsem tě udeřil, napsal si to jen do písku a tentokrát si to vytesal do kamene. Proč?” Odpověděl: „Víš, když mi někdo ublíži, píšu to jen do písku, aby vítr tyto řádky odfoukal na znamení odpuštění. Ale když mi někdo pomůže, vytesám to do kamene, aby to tam zůstalo navěky.”

Učme se svůj žal a křivdy psát „jen do písku” a radosti vyrýt do kamene.

Další informace