1. Miluji Boha z celého srdce?

První přikázání, tak jak je nacházíme zapsáno ve 2. Mojžíšově 20, 2-3 zní: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh: já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Martin Luther stručně vyjadřuje význam tohoto přikázání slovy: Máme se Boha bát, milovat ho a důvěřovat mu nade vše. Pán Ježíš v odpovědi farizeům označil za největší a první přikázání: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (Matouš 22, 37-38), proto bych v dalším textu rád věnoval pozornost právě otázce milování.

My lidé máme lásku většinou spojenou s různými prožitky, emocemi a city. Je pro nás snazší milovat někoho, koho vidíme. Boha nevidíme, proto je to pro nás asi trochu složitější. Další problém možná tkví v tom, že si Boha mylně představujeme jako muže (Bůh je však bezpohlavní, je to Duch) a může to být problém hlavně pro nás muže, protože my většinou máme tu největší lásku spojenou s láskou k ženě a představa milovat na prvním místě muže je pro nás nepřijatelná. Ale i zde objevujeme mylné chápání lásky k Bohu, protože láska k Bohu nemá nic společného s tělesnou přitažlivostí.

Otázka, zda miluji dostatečně našeho Pána, mě značně zneklidňovala, takže jsem začal zkoumat, co k tomuto tématu hovoří Bible. Nejprve jsem přemýšlel o slovech Pána Ježíše, kde lásku k Bohu a k lidem označuje za dvě největší přikázání (Marek 12, 30-31) a pak o textech (Jan 14, 21 a 1. list Janův 5, 3), kde se píše, že kdo plní přikázání Pána Ježíše, ten jej miluje.

Na základě uvedených veršů bychom mohli zformulovat relativně jednoduchou odpověď. Když totiž tyto texty spojíme dohromady, vyvstane nám návod, jak milovat Boha. Prostě plnit jeho přikázání, a to největší z nich je milovat Boha. Takže v podstatě, kdo chce milovat Boha, ten musí milovat Boha. Tímto postupem jsme se ale daleko nedostali. Přidal jsem k tomu ještě další verše, např.: Jan 13, 34, kde se znovu píše o tom, abychom se milovali navzájem, protože podle toho všichni poznají, že jsme Pánovi učedníci. Tato definice mě na krátkou dobu uspokojila. Jednoduše to, jak moc milujeme Boha, bychom měli projevit na lásce k lidem. Po nějakém čase mi to ale znovu začalo vrtat v hlavě a říkal jsem si, že pravý projev lásky k Bohu musí být ještě něco víc než jen láska k lidem. V knize „Jak milovat Boha“, kterou jsem si kvůli tomu koupil, jsem nalezl to, co jsem si myslel, že by mohlo být odpovědí na mou otázku. Milovat Boha znamená věřit, činit pokání, poslouchat, být svatý, obvazovat zlomená srdce a sloužit. Tato definice se mi moc líbila, ale přesto jsem pořád pochyboval, jestli je to opravdu ta pravá definice.

Pořád mě to táhlo k těm různým projevům lásky. Když budu sloužit, když budu sloužit druhým. Projevovat lásku k Bohu na někom jiném, ano, to je jistě v pořádku, ale není pak moje láska k lidem větší než k samotnému Bohu? Nemůže se stát, že budu milovat lidi a službu pro Pána více, než samotného Boha? Nestanou se lidé a služba mým Bohem? Mou modlou? Toho jsem se obával a konzultoval jsem tuto otázku i s jinými lidmi.

Co je tedy vlastně láska? Mám za to, že je to rozhodnutí, je to závazek s někým vytvořit nějaký vztah. Láska má mnoho podob. Jinak projevujeme lásku k manželce/manželovi, jinak k dětem a rodičům a jinak k bratrům a sestrám ve sboru.

Bez pochyby mají zde své místo i city. Bez nich by snad byla láska degradována jen na povinnost. City jsou však jen její složkou (ne tou řídící). Tak to musí fungovat a je to dobře. Kdybychom se nechali ovládat svými pocity a náladou, tak by to s největší pravděpodobností vedlo ke katastrofě. Patrné je to i na Boží lásce k nám lidem a demonstrativně je to vylíčeno na lásce Boha k Izraelskému národu. Kdyby je Bůh miloval jen na základě citů, brzy by je musel odvrhnout a jednou provždy sprovodit ze světa.

Chtěl bych uvést rozhodující verše z Božího slova, které ke mně promluvily. Jsou to:

Lukáš 14, 26 a Matouš 10, 37. Kdo se nedovede zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, nemůže být mým učedníkem (není mne hoden).

Pán Ježíš říká, kdo mě opravdově miluje, ten se dokáže zříci toho, co má na tomto světě rád. Milovat = dát přednost; zříci se = dát do pozadí. Určitě to neznamená, že máme nenávidět své rodiče, ženu. To ne. Máme je milovat, vždyť Boží slovo nás k tomu na mnohých místech vybízí. Ale nemáme dělat kompromisy mezi nimi a Bohem, nemůžeme odsouvat Boha na vedlejší kolej a místo Něj si dosadit něco nebo někoho jiného.

Čemu dáváme přednost ve svém životě? Je to partner? Nebo naše koníčky? Rodina? Práce? Čemu dával přednost bohatý mládenec v Matoušovi 19, 21 a co mu odpověděl Pán Ježíš? Watchman Nee ve svém svědectví popisuje, jak se zamiloval do dívky, která nebyla obráceným člověkem. Bylo pro něj velmi těžké se jí vzdát. Dokázal to rozumem, ale ne srdcem. Velmi ho obviňovala slova ze Žalmu 73, 25. „Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení“, protože je nemohl upřímně vyslovit. Uvědomoval si, že mezi ním a Bohem stojí jeho milá a tlačí se na Boží místo. Nakonec se jí vzdal, dal přednost Bohu.

Za deset let se právě ta žena stala jeho manželkou. „…kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej…“

Když prosíme Boha, aby nás naučil více Jej milovat, modlíme se „nebezpečnou“ modlitbu, protože se pravděpodobně začnou v našem životě dít zvláštní a ne vždy pro nás na první pohled příjemné věci. Takovouto modlitbu On však rád vyslýchává. Možná bychom si přáli, aby nám lásku jednoduše nějak nalil do srdce a do hlavy, ale tak to nefunguje. Bůh používá jiné způsoby, ty které přinášejí trvalé a ušlechtilé ovoce. Pošle nás často na dlouhou a nejspíše i bolestivou cestu. Dá nám příležitost, abychom se lásce mohli naučit. Posvítí do našeho srdce, abychom poznali co vněm opravdu je a abychom poznali, jací jsme. Postaví nás do situace, kdy se budeme muset rozhodnout, komu dáme přednost. Mám za to, že kdo o sobě tvrdí, že miluje Boha nebo hledá upřímně odpověď na otázku nadepsanou v záhlaví tohoto článku, bude přezkoušen. Pokud bude k sobě upřímný, tak mu bude ve zkoušce dáno poznat jak je na tom, zda je ochoten něco obětovat, něčeho se vzdát, něco vyznat. Tak jako třeba Petr. Byl odhodlaný pro Pána zemřít, ale když měl svou lásku dokázat, zklamal. Jak hluboce muselo být zlomeno jeho srdce, poté co zakokrhal kohout.

Dlouho mě trápila skutečnost, že nedokážu svou lásku k Bohu projevit nějak emotivně, tak jak to třeba líčí král David v Žalmech. I když city nejsou to podstatné a velmi často mohou být zrádné, po nějakém čase mého hledání Boha jsem na sobě začal pozorovat i tuto složku lásky. Začal jsem se těšit na chvilky ztišení s Bohem. Byl jsem plný očekávání, co mi chce říct a naplňovala mně velká radost, když jsem Jeho slovu začínal rozumět tak, jako by bylo napsáno pro můj život a nikoli jen v obecné rovině. Snad největší blaho jsem zažil tehdy, když jsem konečně pochopil, co je to svoboda v Kristu.

Všichni víme, že máme svobodu v Kristu, všichni jsme to četli, ale abychom z toho měli opravdovou radost, musíme tu svobodu prožít. Tedy i já jsem svoboden od hříchu, od starostí, ale také od zákona a to je opravdová radost. Já jsem se snažil milovat Boha svým způsobem. Snažil jsem se to dělat ze své síly. Jen samé musím a nesmím, abych se zalíbil Bohu. Musím se víc snažit, musím dostat ze srdce to, co tam nepatří, ale veškeré mé snažení mi nedávalo žádnou radost ani pokoj. 1. Jan 4, 10 říká: V tom je láska, ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Už se nemusíme trápit tím, že nedokážeme milovat Boha dokonalou láskou, On to ví. Věděl to i o Petrovi, věděl, že Petr tuto zkoušku nezvládne. Ale také věděl, že i když to nedokáže, přesto Jej miluje. Třikrát pak byl tázán: „Miluješ mne“ a Petr s pokorným srdcem třikrát vyznává: „Ano“. Ježíš jej pak vybízí k práci na Jeho díle a také mu naznačuje, jakou smrtí zemře. Petr (a vlastně všichni učedníci) na konec svého života dokázal svou lásku tím, že byl ochoten položit svůj život.

Pojď za mnou!! Nech všechno a následuj mne, pokud mně miluješ. Netrap se tím, co bylo, dívej se na mě, hledej mně a Já se ti dám poznat. Hledej mně a Já ti dám všechno ostatní potřebné k životu. Toto jsou parafrázované výzvy, které nám dává Ježíš ve svém slovu, např. Žalm 37, 4: „Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce.“

Výše uvedeným veršem jsem již částečně odpověděl na další nabízející se otázku: Má to vůbec cenu, milovat Boha? Když jsem napsal, že modlitba za větší milování Boha je nebezpečná, mohl jsem nechtěně některé čtenáře od takové modlitby odradit. Ale to nebylo mým cílem. Ono totiž stojí za to modlit se takovou modlitbu. Bůh je našim milujícím Otcem a má s námi dobré plány. Není třeba se bát přicházejících zkoušek, když je budeme přijímat s vědomím, že jsou pro naše dobro, a že mají sloužit k naší výchově. K tomu, aby z nás bylo něco lepšího něco ušlechtilejšího. V tomto světle je pak pro nás srozumitelný i verš z Jakuba 1, 2 „Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.“

Další odpovědi na otázku zda to má vůbec cenu, můžeme najít například v 5. Mojžíšova 30, 19-20 „Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu.“  Židům 12, 6 „Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.“ 1. Korintským 2, 9 „Ale jak je psáno: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“

Ten kdo přijal vírou oběť Pána Ježíše za svou – za své hříchy, má důvod jej také milovat a pak jemu sloužit a projevovat lásku ostatním. Je to něco jiného než miluje tento svět, ten miluje tmu (Jan 3,19–20). Nejdůležitější při tom všem je usilovat o blízký kontakt s Pánem Ježíšem. Není možné milovat Ježíše, když jej neznáme, není možné plnit jeho přikázání, když je neznáme, není možné milovat nepřátele, protože nejsme plně odevzdaní Bohu. Bez lásky k Bohu nám pak více záleží na naší pověsti a hrdosti než na Bohu samotném. Komu dáme přednost?

Další informace