Jairova dcera

Jairovu dcerku bych já sama do cyklu biblických žen asi nezařadila. Zatím jsme se v Nedělních listech zamýšleli nad dospělými hrdinkami víry, které čelily svým problémům v osobním či rodinném životě. Mary Ann Getty-Sullivanová, autorka knihy Ženy v Novom zákoně, se o ní zmiňuje. A to pro mě velice zajímavě. Doufám, že některé myšlenky budou poutavé i pro vás...

Příběh o vzkříšení Jairovy dcery se pojí v evangeliích s příběhem ženy trpící krvácením. Tyto dva příběhy mají společných několik rysů. Jairus popisuje těžkou chorobu své dcery a Ježíš zmíněnou ženu v davu oslovuje úplně stejně: "dcero". Dvanáctiletá holčička umírá a kvůli krvácení je dospělá žena již dvanáct let nečistá a nedotknutelná. Obě jsou "mrtvé" a obě Ježíšův "dotek" uzdraví. Tato uzdravení jsou veřejnou záležitostí. Svědčí o nich mnoho lidí!

Jméno Jairovy dcery v Bibli uvedené nemáme. Dočetla jsem se, že podle tehdejší tradice dívka získala své jméno, až když má syna. Do té doby se označuje ve vztahu k jinému muži - nejdříve ke svému otci, později k manželovi. Vzhledem k tomu, že délka života byla poměrně krátká, dětská úmrtnost vysoká a ženy často umíraly při porodu, bylo důležité, aby se dívky vdaly co nejdříve a měly děti, respektive hlavně syny. Holčičky neměly právo dědit. Když muž neměl syny jako dědice, jeho jméno vymřelo. Manželství se proto považovalo za povinnost a za způsob, jak dosáhnout nesmrtelnosti v životě potomků. 

A tak je možné, že neobvyklá zmínka o věku dcerky je náznakem, že Jairův žal mohla ještě znásobit skutečnost, že dcera dosáhla přiměřeného věku pro manželství. V jeho případě je to bytostný strach o nejbližšího člověka. Snad každý člověk podobnou bolestí prošel, prochází anebo dříve či později projde. Strach o své blízké a strach sám o sebe. Žádný člověk mu nemůže uniknout, nikdo nemůže proti tomuto dvojímu strachu zůstat netečný. Přemýšlím o tom, kolikrát jsem já sama ve svém životě těmito strachy procházela. Přemýšlím o množství vyslyšených modliteb za uzdravení blízkých, ale i modliteb, které nezabránily tomu, aby běh událostí šel směrem opačným, proti mým očekáváním.

Jairus byl jedním z představených synagógy. Muž s takovým postavením přistupuje k Ježíši nejen s vírou a nadějí, ale prosí ve jménu té, které si tehdejší společnost málo vážila. Ježíš jeho dcerku uzdravuje slovem. Přikáže smrti, aby ji opustila.

V Markově evangeliu čteme, že Ježíš po tomto zázraku vzkříšení přikazuje lidem, aby nikomu neříkali, co udělal. Tento příkaz ale není možné poslechnout a zdá se i jaksi nesmyslný a nelogický. Co jako mají oplakávající dělat, když vidí, že se mrtvé dítě posadilo, chodí a jí? Tento příběh se připomínal a vyprávěl v prostředí rané církve. Ježíš často učil a uzdravoval v domě. Rané křesťanské komunity se totiž vytvářely a rostly v prostředí domácností.

Dnes je to podobné. Lidé přicházejí k Bohu s mnoha problémy a bolestmi. Někdo prožije úlevu brzo, jiný se trápí dál. Nijak nezpochybňuji význam přímluvné modlitby v nemoci. Jistě má svojí velikou cenu každá upřímně míněná modlitba, která je prosbou za uzdravení. Pokusme se ale za tím vším najít i víru ve správnost Božího řešení, které přináší Ježíš Kristus do našeho života navzdory naším předpokladům a ujištění, že nikdo nebude odsunut na vedlejší kolej. Každý se jednou dočká té úžasné chvíle, kdy se ukáže, že jeho víra v Ježíše Krista nebyla marná a zbytečná.

Tak jako Jairos slyšel ve chvíli, kdy mu oznámili smrt jeho dcery: „Neboj se, toliko věř!“, smíme stejnou výzvu a povzbuzení slyšet i my, když se musíme vyrovnat se smrtí svých blízkých nebo strachem z vlastního konce. Tak jako bylo tehdy neuvěřitelné, že by mrtvá mohla vstát, je dnes stejně nepochopitelné, že se naše hroby jednou otevřou a Bůh nás povolá k životu.

Další informace