Naimská vdova

/Lk.7,11-17/

Příběh o vzkříšení syna vdovy z Naimu není ve skutečnosti o ženě samotné, ale velmi dobře popisuje situaci žen v tehdejší době. Žena postupně přecházela z péče otce do péče manžela a později do péče syna. Žena bez otce, manžela nebo syna, který by se o ni postaral, byla zoufalá a bez podpory. Lukáš tedy popisuje skutečně zoufalou ženu, když píše, že tuto vdovu z Naimu potkali, když pochovávala svého “jediného syna“.

 

Žena nemluví. Neprosí Ježíše. Jednoduše je tu s mrtvým tělem svého syna. Zdá se, že nenachází přiměřená slova. V našem příběhu není ani zmínka o víře. Pán Ježíš ji nevyžaduje a žena ji ani nenabízí. Iniciativa vzkřísit mladého muže pochází od Ježíše.

Po zázraku žena stále nic neříká. Neděkuje, nevyjadřuje víru. Víra zde není požadována ani před zázrakem, ani během zázraku, ba dokonce ani po něm. Lukáš důrazně hovoří, že sám Ježíš pocítil nad ní lítost. Celé vyprávění je soustředěné na Ježíše a na Jeho činy.

Lukášův skutečný cíl při vyprávění tohoto příběhu je kristologický.  Jeho posluchači jsou pozváni přidat se k reakci zástupu, který, když viděl tento zázrak, zvolal: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid“. /Lk.7,16b/

Lukáš vnitřně vyzývá čtenáře: Co říkáte na Ježíše, když jste byli svědky tohoto zázraku?

Další informace