Anna, žena, která nepodlehla svému neštěstí

Texty ke čtení: Lukáš 2, 22-27a; Lukáš 2, 36-38

Ježíš – Mesiáš přišel pro všechny lidi, i ty dávno ztracené

O prorokyni Anně se mluví jen zřídka. Jméno Anna je v hebrejštině totožné se jménem Chana, jménem známé matky Samuelovy. Znamená „smilovaná“, tedy ta, nad níž se Bůh smiloval. Té starozákonní dal syna, proroka Samuela, a té novozákonní dal dočkat se příchodu Mesiáše. Je tu zmínka, že pocházela z pokolení Ašer. To je zvláštní. Kmen Ašer byl kdysi součástí severního království, zničeného Asyřany. Asyřané všechna zajatá pokolení odvlekli do Asýrie, odkud se už nevrátila. Nanejvýš možná jednotlivci. Takže Anna tu zastupuje při vítání Mesiáše všecka ztracená pokolení dávného severního Izraele v protikladu k Judovi.

Při ohlédnutí za svým životem, můžeme říct, že byl prožit v plnosti?

O Anně se dozvídáme, že jí bylo osmdesát čtyři let. Takového věku se tehdy dožil málokdo. Je to zároveň i číslo symbolické, totiž sedmkrát dvanáct. Sedmička připomíná týden – kdy bylo dokonáno stvoření a dvanáctka je počet měsíců v roce, ale také počet kmenů Izraele, počet Soudců, Malých proroků, apoštolů atd. Rok je čas, kdy se v přírodě začíná vše vracet a obnovovat – číslo plnosti. Žít tu na zemi osmdesát čtyři let je víc, než zmiňuje žalmista v Žalmu 90, 10 „ Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát…“

Bez ohledu na to, co prožíváš, dej své srdce Bohu

Annino manželské štěstí netrvalo dlouho – pouhých sedm let. O tom, zdali měla děti, zde zmínka není. Zato mnoho let vdovství je stručný souhrn nelehkého života. Život prorokyně Anny mohl snadno zůstat bez jakýchkoli vyhlídek. Mohla se poddat svému žalu, a zůstat živořit v sebelítosti. Může člověku puknout žalem srdce? Britští lékaři zkoumali případy velké skupiny vdovců a zjistili, že mnozí z nich zemřeli do šesti měsíců po smrti své manželky – z toho polovina z nich na selhání srdce. Anna své srdce darovala Bohu – našla své útočiště v domě Hospodinově tak jak ona známá vlaštovka z Žalmu 84,4 …“vlaštovka si staví hnízdo u tvých oltářů…“

Bohu můžeš sloužit v každém věku

Co mohla v chrámě dělat obyčejná žena? Můžeme si to snadno domyslet. Dokud byla mladší, konala asi různé služebné práce, protože bohoslužby byly vyhrazeny kmenu Léví. Ale pak přišla léta, kdy už asi na fyzickou práci neměla sílu. Jenže i pak sloužila dál – postem a modlitbami. V Bibli ji máme označenou jako prorokyni. Žena – prorokyně byla výjimkou. Bible jich několik zmiňuje – třeba Mirjam, Deboru, Chuldu, nebo čtyři dcery evangelisty Filipa. Leckterý člověk by si mohl říci: To je divná služba! To si někde v koutku meditovala a šeptala modlitby? To přece ani Bohu ani lidem nepomáhá. Možná to tak na první pohled vypadá… ale zkusme se podívat na jednotlivé díly její služby.

Půst pomáhá vyčistit nitro od zlého, modlitba jej naplní tím dobrým

Modlitba a půst patří dohromady. Skrze půst může člověk vyprázdnit své nitro – odstranit vše, čím je zaneřáděné a co se Bohu nelíbí, aby jej Bůh mohl použít ke svému dílu. Aby to, co člověk bude konat, nebylo lidské dílo, ale zcela Boží. Půst pomáhá člověku zbavit se všeho nedobrého – nejen obžerství, opilství, různých závislostí, ale i ziskuchtivosti a mocichtivosti a dalších špatných věcí. A v modlitbách člověk prosí o to, aby mu v tom všem Bůh pomáhal, dával sílu a své požehnání.

Pozor na to, abychom půst nepoužívali jako nátlak na Boha

Půst je ovšem možno i zneužít, když z něho uděláme způsob nátlaku na Boha. O tom mluví Izajáš (Izajáš 58, 3-9a). Tam se Izrael dohaduje s Bohem: „Proč se postíme a nevšímáš si toho? Pokořujeme se a nebereš to na vědomí.“ Bůh odpovídá „Právě v den kdy se postíte, hovíte svým zálibám. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty kdo jsou bez přístřeší?“ Dnes by nám naopak prospělo, kdybychom si dali půst třeba od jídla, nebo televize, počítače či dalších věcí, které posilují spíše sobectví než odevzdání se Bohu. Nejlepší příklad půstu nám dává Pán Ježíš. Vyprázdnil své „já“ – Filipským 2, 7 „sám sebe zmařil“ a odevzdal se Bohu bez podmínek či výhrad. A právě tím přemohl vše i toho posledního nepřítele - Smrt. I v nás je stále ještě kus starého člověka, kus sobectví a strachu, nedůvěry a lpění na tom, co pomíjí.

Nevzpomínej na to, co bylo – upni svůj zrak na Ježíše

Ale vraťme se k prorokyni Anně, která v chrámě sloužila Bohu půstem a modlitbou. Odevzdávala se Bohu tak, aby Bůh sám ji naplňoval svým Duchem. Anna nehledala únik ve vzpomínkách. Možná, že Annu utěšovala myšlenka, že Bůh nikdy nic nebere prostě jen proto, aby si to vzal. Nejspíš očekávala, že jí náhradou za to, že nemá manžela, dá Bůh sám sebe. K tomu potřebovala hodně odvahy a schopnost se podívat dál než jen na krok před sebe. Anna hledala útočiště v Bohu. Zasvětila svůj život službě v jeho chrámu. Modlila se a postila. Byla ochotna věnovat víc pozornosti Bohu než sobě a mít jeho dílo vždycky na tom nejpřednějším místě.

Kdo se neohlíží stále zpět, může být pomoci mnoha lidem

Když se vdova odváží nechat minulost minulostí, když její štěstí přestane záviset na vzpomínkách a když si troufne s Bohem čelit jak přítomnosti, tak budoucnosti, zaplaví její srdce nebeský pokoj. Už nejde životem jako zklamaná a zrazená, ale jako těšitelka druhých. Dovede lidi potěšit v starostech a trápení, protože Bůh potěšil ji. Annu služba Bohu zaměstnávala nejen ve dne, ale i v noci. Přestože však měla stále co dělat, neztratila kontakt s lidmi. Skutečné chození s Bohem není jen vnitřní záležitost – ale i vnější, protože nás vede k druhým lidem. Začneme si přát je nějak obšťastnit. A v Annině době byl svět temný, chmurný a bez naděje. Problémů bylo tolik, že už se pomalu nedaly unést. Proto mnozí, ať už vědomě nebo nevědomě, vyhlíželi vykoupení, které mohlo přijít jedině od Boha - až se ukáže Mesiáš.

Když se necháme Bohem vést, postará se o to, abychom nepropásli v životě důležité momenty

A najednou byl ten velký den tady. Ježíš se narodil. Když přinesli Josef s Marií svého prvorozeného do chrámu, aby ho odevzdali Bohu, jak Zákon vyžadoval, setkali se tam nejenom se zbožným Simeonem, ale také s Annou. Bůh, který o ni tak věrně pečoval celá ta léta, se postaral i o to, aby nepropásla tu posvátnou chvíli. Žena, která by za normálních okolností neměla v životě žádné vyhlídky pro svůj původ, stav a věk, se v tu chvíli stala jednou z nejkrásněji obdarovaných žen na světě. Spolu se Simeonem mohla spatřit toto Dítě a poklonit se mu. To byl vrcholný okamžik jejího života, odpověď na její dlouholeté modlitby. A byl to vrcholný okamžik všech věků, okamžik, na nějž svět tak netrpělivě čekal – Mesiáš byl tady!

Kdo se setká s Mesiášem, chválí Boha a mluví o něm ostatním

Anna v tu chvíli zcela spontánně udělala dvě věci. Za prvé se přidala k Simeonovu chválení a velebení Boha za to, že přišel dlouho očekávaný Vykupitel jejího lidu, světa a jí samotné z jejích hříchů. A za druhé, jí bylo jasné, že takovou nádhernou novinu si prostě nemůže nechat pro sebe. Kdosi řekl: „Vydávat svědectví znamená dobře se podívat na Pána Ježíše Krista a potom říci ostatním, co jste viděli.“ To udělala také Anna. To dokazuje, že znala lidi. Věděla o všech lidech v Jeruzalémě, kteří očekávali Spasitele. Šla a vyprávěla těmto lidem, co viděla. Nebyl to žádný mladý energický výmluvný muž, nýbrž stařenka. Stařenka, která na vlastní kůži prožila to, co o Hospodinu napsal žalmista: „On uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje“. (Žalm 147,3)

I ve stáří a nemohoucnosti má život smysl

Co nám může říct příklad Anny dnes? Kolem nás je mnoho starých lidí. Medicína pokročila, život se v průměru prodloužil. Ale mnozí se propadají do samoty, do omrzelosti životem, do beznaděje. Nevědí, co mají dělat se svým nemohoucím stářím. Pak jsou úzkostliví a podráždění, netrpěliví a nárokují si právo na ohleduplnost. Mají za to, že když zestárli, mají konečně nárok nejen na penzi, ale i na to, aby tu nyní byli ti druzí pro ně. Ale ti mladí od nich utíkají. A je z toho začarovaný kruh nároků a zklamání, stresů a frustrací. U Anny je to jinak. Ona věděla, že i ve svém stáří a křehkosti a možná i všelijaké nemohoucnosti má její život smysl. Věděla, co dělat, co se Bohu líbí a bližním pomáhá: modlit se a postit. V modlitbě odevzdává Bohu nejen sebe sama a své blízké, ale celý Izrael a celý svět s jeho bídou a troskotající nadějí. A tak se skrze svou modlitbu sama stává pro ostatní znamením naděje. A co půst? Minimalizuje všecky své potřeby, spokojuje se ve všem s málem. Bůh skrze ni působí, třeba je to jen tichoučká stařenka někde v koutku chrámu.

Kéž je náš život odrazem Boží lásky

Co říci závěrem? Jaká byla Anna? Byla to pozoruhodná žena, která se nepoddala svému zármutku, ale hledala své útočiště v Bohu. Byla to žena, která svým původem reprezentovala malou hrstku lidí přeživších asyrskou okupaci. Byla to žena odvážná, moudrá, a zároveň velmi pokorná a tichá. Svůj nejlepší věk zasvětila službě – a to docela obyčejné, možná až podřadné a fyzicky náročné službě, kterou v chrámě vykonávala. Nečinila si nároky na uznání, ocenění, ale sama v modlitbách a půstu předkládala své záležitosti Bohu. Přimlouvala se nejen za sebe, ale pamatovala na své blízké a dokonce i celý Izrael. Nemodlila se týden, ani měsíc, ani rok – ale dlouhá léta… mohla za ta léta už rezignovat, malomyslnět – že se nic neděje – žádná změna k lepšímu. A přesto nepřestávala a setrvávala dál v modlitbách. A ve svém stáří nejenom že nezatrpkla na celý svět, ale stále měla zájem o druhé. Měla kontakt s lidmi – kdyby jej neměla, neměla by komu říci o tom, že spatřila Mesiáše. Ona šla a sdílela se o tom, co prožila. Chválila Boha za to, co prožila ve svém životě. Nesla dál tu pochodeň pokory, lásky, modlitby a půstu. Ten, kterého vítala – třeba ještě jako nemluvňátko, jí určitě později řekl: „Správně, služebnice dobrá a věrná, nad málem jsi byla věrná, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého Pána.“ (Matouš 25,23)


Použitá literatura:

Karsen, Gien. Její jméno je žena: Anna, žena, která nepodlehla svému neštěstí. [122-125] s.

Heller, Jan. Stezka ve skalách: Prorokyně Anna. 1. vyd. Praha: Kalich, 2006. 296 [35-38] s.

Další informace