Šúnemanka – v těžké zkoušce, díl II.

/2.Král. 4, 18-37/

„Ale žena počala a v jistém čase, po obvyklé době, porodila syna, jak jí Elíša předpověděl“. /2.Král. 4,17 / Těmito slovy skončila první část příběhu o Šúnemance. Velké ženě. „Když dítě vyrostlo, vyšlo jednoho dne k otci za ženci“. /2.Král. 4,18/

A těmito biblickými slovy začíná naše druhá část příběhu. Pochované touhy se znovu vzkřísily a v domě Šúnemanky bylo plno radosti a štěstí, ale stalo se něco nečekaného. Chlapec vážně onemocněl. „Má hlava, ach, má hlava“. Takto si stěžoval otci. Ale otec si neví rady s nemocným dítětem. Vyzná se v hospodaření, ale na smrt nemocného chlapce pošle se sluhou k matce. Byly právě žně, je to velmi důležitá práce, která nesnese odklad a pravděpodobně nesnesla odklad ani v tomto příběhu, proto otec svěřil dítě sluhovi a sám zůstal na poli, aby plnil své povinnosti.

Nechceme obviňovat, ale zdá se, že otec chorobu svého dítěte nebral vážně. Myslel si, že tím, že poslal syna se sluhou domů, udělal všechno, co udělat mohl. Velikost Šúnemanky byla mimo jiné také v tom, že zbavila svého muže mnoha starostí a povinností. Věděl, že když pošle dítě domů k matce, bude tam v nejlepších rukou a on se může věnovat svým povinnostem, které byly pro něho v daném okamžiku asi důležitější.

A nyní se podíváme k naší Šúnemance domů. Žena - matka by měla vařit žencům, ale nevaří, má nemocného chlapce na kolenou. Zápasí o život svého milovaného dítěte. Určitě volala k Bohu, aby se nad ním smiloval, ale chlapec v poledne na jejích kolenou zemřel. Těžko si umíme představit bolest, kterou tato žena prožívala. Mezi otcem a matkou byl veliký rozdíl. Otec se zbavil nemocného chlapce, aby mohl dál nerušeně pracovat, ale matka, která má doma vždy mnoho povinností, nechá všechno ležet a věnuje se pouze svému chlapci. To je typ pravé, dobré matky.

Situace je beznadějná a zoufalá, ale máme před sebou opravdu velkou ženu. Když jí Bůh daroval syna, může ho i z mrtvých vzkřísit. Ale co dělat? Svého muže nemůže zasvětit do situace, nenašla by u něho pochopení. Žili spolu, ale jen jeden vedle druhého. Byla v této chvíli svého žalu velmi sama. Potřebovala by osla a pomoc jednoho služebníka. Proč ne muže, otce? Neměla v něm opravdovou duchovní podporu. Smrt dítěte před ním zamlčela. Bylo to správné? Vždyť chlapec nebyl jen jejím synem, ale i synem jejího muže. Byly tam mimořádné okolnosti a žena měla pro toto své chování vážné důvody. Nesporné je, že za tímto mlčením se skrývala krvácející rána jejich manželství. Pro cestu víry, po které kráčela, by její muž asi neměl porozumění. Pokládala za rozumnější zamlčet tuto bolest, protože s jejím oznámením by si nijak nepomohla, ale právě naopak by se její bolest ještě prohloubila. Ale jedno bylo ženě jasné, že Bůh koná divy pomocí svých služebníků a že bez Božího muže její dítě nemůže být vzkříšené. Byla si jistá, že jeho smrt nemůže být posledním Božím slovem. Proto se vydala za Božím mužem.

Naše Šúnemanka pospíchá, hledá Božího proroka a najde ho. Elíša ji viděl zdaleka, hned ji poznal. Byl už starý, tak dal rozkaz svému služebníkovi, aby jí běžel naproti a dozvěděl se, zda je u nich doma všechno v pořádku. Géchazí, prorokův služebník, utíkal ochotně, ale kupodivu Šúnemanka ho vlastně nepřijala. Neřekla mu, o co jde. Nepřišla za ním, proto si ho ani nevšímá. Co by jí bylo platné před ním otevřít svojí ránu? Nechtěla jít za prostředníkem, ale za Elíšou.

Géchazímu nechtěla nic říct, ale když přišla k Elíšovi, nestačila jí jen slova, ale chytila se jeho nohou. Neobyčejný čin! Když to viděl Géchazí, chtěl ji odstrčit. Vedla ho k tomu žárlivost, nebo pocit, že se Šúnemanka chová nevhodně?

Prorok jí rozumí. „Nech ji, má hořko v duši“…./v.27/ Šúnemanka „vylila“ své srdce, ale na pravém místě. Ne před manželem, který by jí nerozuměl, ani před Géchazím, který by jí nedokázal pomoci.

„Což jsem si syna od svého Pána vyžádala? Což jsem neříkala, abys mě nešálil?“ /v.28/ Elíša pochopil. Chlapec je mrtvý, ale Hospodin má moc navrátit mu život. Žena svým žalem povzbuzovala proroka k hlubší víře, aby vykonal čin víry. Elíša poslal s prorockou holí svého služebníka. Ale chlapcova matka trvala na tom, aby šel Elíša sám. Poslechl ji a šel. Géchazí je předešel, ale chlapce neprobral. Elíša vedl těžký zápas s mocí smrti, modlil se k Hospodinu a mohl říct jeho matce: „Vezmi si svého syna“. /v.36/ Vstoupila, padla mu k nohám a poklonila se až k zemi. Pak si vzala svého syna a odešla. /v.37/ Měla pravdu. Elíšu nemůže nahradit Géchazí. Vypadala jako by byla příliš náročná a neuměla se uskromnit, ale to byla zdravá víra. Ženy, matky, následujte ji.

Další informace