Vdova ze Sarepty I

(1Kr.17,8-24; Lk.4,25-26)

Neznáme ani jméno této ženy, pouze víme to, že byla vdova a měla jediného syna. Ale není to bezvýznamná osoba, protože ji svatý Bůh zařadil do dějin Božího lidu. Sám Pán Ježíš říká, že převyšuje mnohé ženy Izraele.

Zmíněná vdova žila v těžké době, kdy nad sousedním Izraelem byly vykonávány Boží soudy. Tyto soudy postihly nejen ty zlé, ale i spravedlivé lidi (Mt.5,45). Obdobím sucha trpěla nejen naše vdova, ale i prorok Eliáš, který vyprosil sucho od svého Boha. Předivným způsobem se staral Bůh o svého proroka u potoka Karit. Když potok vyschl, řekl Bůh Eliášovi: “Vstaň a jdi do Sarepty… Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě zaopatřovala potravou.“ (1.kr.17,9).

První člověk, kterého Eliáš před Sareptou potkal, byla pravděpodobně žena. Sbírala si dřevo, protože byla opravdu chudá. A Eliáš měl jít k nějaké ženě, vdově, ale že by žena, která si sbírá před městem v lese dřevo, měla být na Boží rozkaz jeho hostitelkou?  Víme, že toto sbírání dřeva bylo pro naši vdovu poslední záchranou. Pokud Bůh neudělá nějaký zázrak, musí se oba se synem připravit na smrt hladem. A tu přichází Eliáš. Tito dva jako by neměli nic společného. Ona je žena - vdova, Sidočanka a on je muž, Žid. Přece jen je něco spojovalo, a to společná bída. Začali rozhovor, pravděpodobně Eliáš. Eliáš dělal jistě to, co dělal i Pán Ježíš unavený a žíznivý u studny v Samaří. Hovořili spolu o hrozném suchu, které je oba velmi trápilo.

Nic nevíme o způsobu, jakým Pán Bůh přikázal vdově, aby se o Eliáše starala, ani o způsobu, jak měl Eliáš tu správnou vdovu poznat. Nemůžeme si proroka představit jinak, než starého Eliezera u studně, který se modlil, aby mu Bůh ukázal správnou ženu pro Izáka. I Eliáš chtěl vědět, zda je to ta správná vdova. Jedno poznávací znamení tu přece jen bylo, měla to být vdova a Eliáš při rozhovoru zjistil, že je vdovou. Hned si ale pomyslel, že tak chudé ženě nemůže být přítěží.

A Eliáš nastoupil Eliezerovu cestu. Poprosil ženu, jako Eliezer Rebeku, o trochu vody, byl už velmi žíznivý. A naše vdova je pravou ženou. Vždyť žena je jen tehdy vnitřně pěkná, když umí posloužit, k tomu byla stvořena, to je její poslání. A vdova šla pro vodu, vždyť vodu ještě má a o to, co má, se ochotně rozdělí. A prorok v tuto chvíli viděl, že to bude asi ta pravá žena, protože jen k ochotné ženě mohl a může hovořit Hospodin. Proto se odvážil žádat i o kousek chleba. Žena odpověděla: “Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“ (1.Kr.17,12). Ale veliký Bůh, který přikázal krkavcům, aby krmili proroka Eliáše, může přikázat i nádobám, aby se nevyprazdňovaly. Pán Bůh má i jiné „krkavce“, kteří nanosí ženě mouku a olej a proto jí Eliáš s jistotou řekl: „Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: „Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.“ (1.Kr.17,13-14).

Tady vidíme velikost této pohanské ženy. Sotva kdy byla nějaká žena postavena před tak těžké rozhodnutí. Tento cizinec žádá ode mne i tu poslední kapku, co mám pro sebe a svého syna. To je přece jen příliš, vypadá to velmi bezcitně, ale copak tento muž není zvláštní? Má velikého Boha, který i krkavcům přikázal, aby ho zásobovali. Byl to jistě velký vnitřní zápas. Ale vdova poslechla, šla a udělala to, co jí Eliáš řekl. Byla to odvaha víry. A výsledek? Jedli všichni tři a oleje ani mouky neubývalo.

Vidíme v naší vdově opravdovou krásu ženské bytosti. Dám i to poslední, a když potom zemře, tak mě bude blažit myšlenka, že i to poslední, co jsem měla, posloužilo dobré věci.

Naše vdova byla přece jen velmi bohatá a my můžeme být také.

Další informace