Chana

Není lehké být matkou, ale také se jí vůbec stát. Nemít děti ne z vlastní vůle se považuje a vždy považovalo za veliké neštěstí. Dá se to vnímat i z příběhu Chany, jedné z největších žen Staré smlouvy.

Bezdětnost ji velice trápila. Byla břemenem její a manželovy lásky. Elkána ji ale přesto, možná právě proto, velice miloval. Dával jí dvojnásobný díl z oběti v porovnání s díly, které dával své druhé ženě Penině a jejím dětem. Chana měla tu výhodu, že byla ženou bohabojného muže a muže milujícího svou manželku. To je velká věc! Až se mi nechce věřit, že v knize „Biblické ženy“ je uvedeno, že tak tomu bývá velmi zřídka. 

Na lásku manžela byla Chana velmi odkázána, protože stávající situací byla okolím přitlačena ke zdi. Není divu, na neplodnost se v té době pohlíželo jako na Boží hněv a trest za spáchané hříchy. Veškeré myšlení izraelského národa bylo spojeno s jeho budoucností, a ta se zcela pochopitelně spatřovala v dětech. Děti znamenaly podíl na Božím spasení celého národa.

Chany se proto ustavičné Peniny narážky, že jí Hospodin uzavřel lůno, natolik dotýkaly a urážely ji, že pro pláč ani nejedla. Nepomáhalo jí ani uklidňování ze strany jejího muže: „Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů?“ (1. Samuelova 1,8). Chana se nedala potěšit, raději se stranila a uchýlila do chrámu, kde se v hořkosti duše a za usedavého pláče modlila.

Někdy nevíme, proč někteří nepříjemní či dokonce zlí lidé zasahují do našeho života. Boží škola? Chce nám i přes takové neurvalce, sobce či bezpáteřní lidi Pán Bůh něco naznačit? Toť otázka. Autor knihy „Biblické ženy“ se domnívá, že v tomto případě vykonala Penina Chaně velkou službu. Odhalila, že je Chana urážlivá. To byla její slabina a na tuto strunu Penina „drnkala“. Někdo říká, že urážet lze jen toho, kdo se urážet dá! Na druhou stranu je obdivuhodné, že se s ní Chana nehádala, nesnažila se obhajovat a třeba vytahovat „špínu“ na Peninu. Domácí život by se stal peklem. Chana byla úžasná – naučila se z toho, co vytrpěla, vylévat svůj žal před Hospodinem. Naučila se modlit! Modlila se v srdci tak vroucně, že ji kněz Éli pokládal za opilou. Ale ona už se urazit nedala. Byla jiná – zvítězila!

Nemohla to být její první modlitba za dítě v jejím životě. Ale něco se změnilo. Tato modlitba skončila jistotou víry. Čteme, že její tvář už nebyla smutná. Těžkosti mají i takový smysl, aby nás srazily k modlitbám a pomohly nám zbavit se „sebe sama“. Toho, na čem si zakládáme, pokud to není svatý život s Pánem Bohem.

Éli Chaně sdělil, že Bůh Izraele jí dá, zač Ho tak naléhavě prosila. Chana se modlila a dala slib. Ne ve smyslu „Když dáš ty, dám ti taky“ nebo jednodušeji řečeno „něco za něco“. Chce syna, ale ne pro sebe. Pro Hospodina. Chana po této události opravdu otěhotněla a porodila syna. Jméno Samuel mluví za vše: Vyslyšel Bůh.

Po přečtení 1. kapitoly z knihy První Samuelova jsme svědky také toho, že Chana svůj slib plní. Podle znalců mu mohlo být pět nebo šest let, když se s ním vydala do Šílu, aby ho odevzdala Hospodinu, neboť měl být jeho po všechny dny, co bude živ. Pro milující matku to vůbec nebyl lehký krok, ale učinila ho, protože se držela Božích zásad.

Samuel se nedostal, jak bychom očekávali, mezi duchovní kapacity. Třásla bych se o své dítě a polemizovala s Pánem Bohem, že u mě mému dítěti bude lépe. Dobrá matka se nedá nahradit. Ale Samuel i v ne příliš příkladném prostředí byl pod zvláštní Boží ochranou. Měl z rodiny v sobě tolik duchovního kapitálu, že ani brány pekla s ním nemohly pohnout. Jeho matka na něho po celý rok myslela a vyráběla mu pláštěnky (1. Samuelova 2,19). Vzdala se ho, ale v duchu zůstala s ním. Takové matky jsou největším pokladem církve i národa. Chana dala Samuela do školy, kde nebyli dobří učitelé, ale Hospodin byl s ním a celý Izrael poznal, že Samuel má od Hospodina prorocké pověření (1. Samuelova 3,19-20).

Pro mě osobně mají význam z Chanina života ještě dva střípky:

1. Rozhodla se, že dokud Samuela nepřestane kojit, nebude doprovázet svého muže kvůli výroční oběti Hospodinu. Není dle mého většího důkazu vzájemné důvěry a lásky v jejich manželství, než když Elkána na její slova reaguje: „Učiň, co pokládáš za dobré.“ Elkána je přesvědčen, že jeho žena nesleduje sebestředné cíle. Věří jí, že je citlivá vůči Božímu vedení. Přeji si, aby to bylo u nás podobné J.

2. Kněz Éli obdivoval Chanu. Vážil si jí a žehnal jí. Přál jí, aby mohla své zkušenosti matky ještě využít. A víte, jak to dopadlo (1. Samuelova 2, 21)? Já se můžu se svými čtyřmi dětmi schovat :-) .

Další informace