Jiftáchova dcera

(Sdc. 11, 1-11 a 29-40)

Jiftách byl jedním ze soudců izraelského národa, udatný muž. Byl však synem nevěstky, proto ho bratři vypudili z rodinného kruhu a byl nucen před nimi uprchnout. Přidali se k němu zahálčiví muži a vytvořili tak společnost, která se živila loupeží. Syn nevěstky, vyhnanec, vůdce pochybné společnosti, přece však známý jako udatný muž.

A když se jeho krajané dostali do války s Amónovci, vyhledali ho, aby se stal jejich náčelníkem a vůdcem. Jiftách pak přednesl celou záležitost Hospodinu. Válku s nepřítelem nepodceňoval, bral ji velmi vážně. Věděl, že může zvítězit jen tehdy, bude-li s ním Hospodin. Byl udatný muž, ale věděl, že je plně závislý na Hospodinu. Jiftách složil Hospodinu slib: „Vydáš-li mi Amónovce opravdu do rukou, ten, kdo mi vyjde naproti ze dveří mého domu, až se budu vracet v pokoji od Amónovců, bude patřit Hospodinu a toho obětuji v zápalnou oběť (Sdc. 11, 30)“.

Jiftách byl velký vlastenec a tímto slibem už dopředu vyjádřil vděčnost za pomoc, kterou očekával od Hospodina. Víme, že Jiftách v boji s Amónovci zvítězil. Jeho udatnost by však na toto vítězství nikdy nestačila, kdyby na něj nesestoupil Duch Hospodinův. Měli bychom vědět, že i ti nejudatnější dosáhnou vítězství jen s pomocí Božího Ducha.

Slavné vítězství nad Amónovci mělo Jiftácha smutný závěr. Když se vracel domů, přišla mu naproti jeho jediná dcera. Jiftách měl jen jedinou dceru, což bylo v Izraelských rodinách ojedinělé. Jedináčci byli obyčejně rozmazlení a velmi nároční. Jiftáchova dcera ale taková nebyla. Byla citlivá s vyvinutým smyslem pro vděčnost a statečnost a měla nevšední charakter. Domníváme se, že byla jednou z nadšených organizátorek, a že byla v čele toho slavného uvítání. Je pravdou, že nic nevěděla, ba ani netušila o otcově slibu. Jiftách byl při tomto setkání rozrušený, roztrhl své roucho a zvolal: „Ach, má dcero, srazila si mě do prachu, uvrhla jsi mě do zkázy! Zavázal jsem se svými ústy Hospodinu a nemohu to vzít zpět (Sdc. 11, 35).“

Život nás připravuje a staví před takové otázky. Nutí nás k bolestným rozhodnutím. Ale nevynucujeme si někdy taková rozhodnutí sami svou unáhleností a nerozvážností? Obětování lidských životů bylo v náboženství izraelského národa ohavností. Jichtách to věděl. Co vlastně chtěl tímto slibem vykonat? Vykladači se ve svých názorech velmi liší. Někteří v něm vidí velkého hrdinu, a opravdovou oddanost Bohu, jiní ho odsuzují za nerozumnou neuváženost a unáhlenost. Boží slovo Jiftáchův čin nehaní ani nechválí, neodsuzuje ho, ani nevyvyšuje. Boží slovo jen konstatuje. Zdá se, že hlavním hrdinou tohoto příběhu nebyl otec, ale dcera. Pochopila, co se stalo, i to, co bylo třeba udělat. Uvědomila si, že opravdová vděčnost nespočívá ve slovech, ale v činech, a že se musí vzdát svého života. To vyžadovalo od ní vděčnost za Boží pomoc a vítězství nad nepřítelem, vděčnost za život a svobodu celého národa. Toho si cenila mnohem více než vlastního života, a proto se ho mohla a dovedla vzdát. Dávala ochotně a odevzdaně to nejdražší, co má člověk na této Zemi. Vyprošuje si však dva měsíce odklad, aby mohla se svými přítelkyněmi oplakat své panenství. Uměla zvítězit nad sebou, nad všemi oprávněnými tužbami srdce i své mladosti. Byla opravdovou hrdinkou. V Izraeli se pak stalo zvykem, že izraelské dívky vycházívají rok co rok po čtyři dny v roce opěvovat dceru Jiftácha. Měli bychom se starat o to, aby i po nás zůstala čistá a povzbuzující památka, jaká zůstala po Jiftáchově dceři.

Další informace