Mirjam – sestra Mojžíše (II. Část)

(Num. 12, 1-15; 20, 1)

Mojžíš, Áron a Mirjam tvořili krásnou trojici ve vedení církve a národa. To nejlepší, co národ může mít, jsou jeho vůdci, a Izrael je měl. Byli nadaní a měli se rádi. Vynikal nejenom Mojžíš, ale i Áron a Mirjam. Byla mezi nimi krásná shoda.

Až jednou, nevíme, kdy k tomu došlo, se v srdci Mirjam uchytil kořen závisti. Závist je rozšířena nejenom ve světě, ale i v církvi. O něčem jiném svědčí život Jonatánův nebo život Jana Křtitele, který se chtěl menšit, aby druhý mohl růst. Mirjam teď taková nebyla, byla zachvácena závistí. V jedenácté kapitole knihy Numeri reptala proti Mojžíšovi celá církev. Ale teď proti němu reptají i vlastní sourozenci Mirjam a Áron. Iniciátorkou byla Mirjam. Známe ji jako rozumnou, nadanou vedoucí osobnost, která uměla strhávat a ovládat situace. Byla bezesporu nevšední osobnost a uvědomovala si to. Začala se přirovnávat k Mojžíšovi.

Vliv ženy na muže bývá velký, a tak se ji podařilo ovlivnit a strhnout na svou stranu velekněze Árona. Už není sama, už jsou dva, a to dva starší proti jednomu mladšímu. Žena dokáže vykonat mnoho dobrého, ale i mnoho zlého. A tuto ženu nyní zachvátila žárlivost. Kdo je větší? Ona je přece starší a Áron taky. A jeho sám Bůh předurčil za velekněze. Oni jsou prvorození a Mojžíš chce být ve všem první.

Žárlivost si pro své útoky vždy hledá nějaké mravní ospravedlnění. Mirjam zaútočila na Mojžíše: „ Ty nám chceš rozkazovat a za ženu si jsi vzal Kúšanku?“  Žárlivost si vždy najde záminku, aby mohla ovlivnit druhého. Mirjam hledala vinu a našla ji: Mojžíš si vzal za ženu Kúšanku, což není podle Abrahamových zásad. Měla pravdu? Podle litery ano, ale takovou, která nedostala pečeť Ducha Božího, pravdu, která neobživuje, ale zabíjí. Zásada „Nevezmeš mému synovi z dcer Kananejských“ platí. Pro nedodržení této zásady se Bůh hněvá. Mirjam měla zdánlivě pravdu.  Ale Bůh ji v této věci nepodporoval, naopak ji těžce potrestal.

Když Mirjam hovořila s Áronem proti Mojžíšovi, byla to ve skutečnosti kritika Božího plánu a předurčení, nesouhlas s Božím dílem. Takový nesouhlas se v dějinách církve nejednou opakoval, ale vyskytuje se stále. Když přišel člověk poslaný Bohem, nábožní lidé s Biblí v ruce opovrhovali Boží radou, nedali se přivést na cestu pokání. „Což Hospodin mluví jenom prostřednictvím Mojžíše, copak nemluví i našim prostřednictvím? „ (Num. 12, 2). Takto se ptali Mirjam s Áronem.  Měli pravdu? Víme, že Bůh hovořil i s Áronem, a že i Mirjam byla inspirována Duchem Božím. A přece byl mezi nimi velký rozdíl. Mojžíš jim byl dán místo Boha. To je velké slovo a velmi opovážlivé, ale je to tak. (Ex. 4, 16). Je velmi riskantní se postavit proti Božím pomazaným. Svatý Bůh na toto reptání hned zareagoval. Někdy dlouho mlčí, ale v tomto případě promluvil ihned. 

Napětí mezi sourozenci bylo nesmírné. Co na to řekl Mojžíš? Bude se bránit proti takovýmto žalobám? Ne, nic takového. Čteme o něm pochvalu, jakou nedostal nikdo jiný z lidí, byl totiž nejpokornějším člověkem na zemi. Mojžíš mlčel. Nebylo to jednoduché při jeho cholerické povaze, ale mlčel. Bylo mu jasné, že není lepšího východiska. Jinak by se pohádali, což se nehodí na sourozence a služebníky Boží.  Když my mluvíme, tak Bůh musí mlčet. Ale když my umíme mlčet, tehdy Bůh hovoří za nás. „Jak to, že se tedy nebojíte mluvit proti mému služebníku Mojžíšovi?“ (Num. 12, 8), ptal se Hospodin. Odpověď od nich nečekal. Na to neměli co odpovědět. Čteme, že se Hospodin na ně rozhněval a odešel. Svatyně, oltář zůstali, ale Pán odešel.

Je možné být kazatelem, a při tom nemít Pána. Kdo žárlí na svého bratra a závidí mu, tomu se vždy ztrácí Boží přítomnost. Hospodin odešel a Mirjam zůstala malomocná, bílá jako sníh. Áron dostal milost, nastoupil cestu pokání, která byla jediná správná. A Mojžíš? Jeho postoj nám svědčí o tom, že byl opravdu velkým mužem. Vždyť za takové situace se naše duše lehce naplní škodolibostí. I Boží člověk je v pokušení obviňovat postihnutého a vidět v tom spravedlivé Boží soudy. Tady šlo bezpochyby o Boží soudy, ale Mojžíš je nepřipomíná. Jenom prosí upřímně svého Boha, aby uzdravil Mirjam. Hospodin ve své odpovědi použil následný obraz. „Kdyby ji otec naplil do tváře, nenesla by hanbu po sedm dní?“ Sedm dní bude vyloučena z tábora, potom se zase připojí. (Num.  12, 14)

Mirjam zhřešila veřejně a musí být i veřejně potrestána. Během sedmi dní si musí uvědomit, že hřích jednotlivce je provinění proti celé církvi. Mirjam uzdravil Boží zásah, a to díky modlitbě toho bratra, kterého napadla a obviňovala. Z jejích úst neslyšíme více ani slovo. Předpokládáme, že tento Boží zásah ji pokořil jednou provždy. Kamenem úrazu byla u Mirjam její velikost. Jsme vždy v nebezpečí, že neuneseme své obdarování, a stane se nám pokušením. Apoštol Pavel ve svém listu Galatským nás upozorňuje, že když se navzájem koušeme a požíráme, tak se navzájem zahubíme.

Na druhé straně nám musí být jasné, že není možné vyřadit jakýkoliv boj za pravdu, který je nevyhnutelný, musí být však vedený Duchem Božím. Slovo Boží dále o Mirjam mlčí a oznamuje nám už pouze její smrt. I toto krátké oznámení však svědčí o tom, že byla svému národu drahá, a že její smrt znamenala ztrátu. Žijme i my tak, aby i naše smrt byla pro ostatní ztrátou.

Další informace