Debora

V Bibli je popsáno mnoho příběhů. Některé pro výstrahu, abychom nejednali podobně, jiné pro povzbuzení, abychom ve víře a snaze činit dobře vytrvali a pokračovali.

Zdánlivě méně významný je příběh Debory, ač nebyla tou známou prorokyní, která většinu lidí v souvislosti s tímto jménem napadne. Co o té méně známé Deboře z Písma víme je zapsáno v jednom jediném verši: „Zde zemřela Rebečina chůva Debora a byla pochována dole u Bét-elu pod posvátným dubem, který (Jákob) pojmenoval Posvátný dub pláče“. (Genesis 35,8)

To je všechno?!? Zmínka o pohřbu je přece posledním odstavcem každého smrtelníka.

V tuto chvíli se však musíme společně zamyslet hlavně nad tím, proč Bible vyzdvihuje smrt a pohřeb právě této ženy. Debora zřejmě musela zaujmout důležité místo ve vývoji Jákobovy rodiny a ne bez příčiny se její postava dostala do Bible. Její život nám chce předat něco důležitého.

Byla chůvou, což znamenalo, že byla otrokyní, majetkem druhého. Kromě jiných povinností vychovávala děti své paní. V této roli nebyla určitě sama. Ale mnohé jiné pěstounky zemřely a nezůstalo po nich ani stopy.

Neznáme přesně okolnosti, jak se Debora dostala do Betúelovy rodiny. Zřejmě byla „investicí“, kterou si mohly dovolit zámožné rodiny. Když Abrahamův služebník vybírá s Boží pomocí ženu pro Izáka, Rebeka (sestra Lábana) je z domu propuštěna i se svou chůvou, kterou klidně mohla dostat jako svatební dar od svých rodičů. V tomto případě Debora není jmenována, ale s největší pravděpodobností se jedná o ni. (Genesis 24, 59). Začlenění se do Izákovy rodiny byla pro ni osudná záležitost. Jejím hlavním posláním bylo vychovávat syny své paní. A přestože Jákob a Ezau byli dvojčata, můžeme se domnívat, že se starala hlavně o Jákoba. Zřejmě ji Rebeka poslala za Jákobem, který si odchází na příkaz svého otce Izáka vybrat svou nevěstu do domu Lábana, bratra své matky. (Genesis 28, 1-2).

Debora se stává hluboce zakořeněným členem Jákobovy rodiny. Její odchod na věčnost znamenal velkou ránu a ztrátu, nad kterou museli plakat. Určitě jsou na světě lidé, kvůli kterým nikdo nepláče. Naopak jejich odchod znamená úlevu pro okolí, které trpí jejich sobeckostí, neláskou a různými manýry. Pláč pozůstalých v těchto případech je divadlo. Ale pláč v případě úmrtí Debory nebyl přetvářkou.

Jméno Debora znamená včela. Byla asi tak pilná a v přeneseném významu se podílela na „rozmnožování“. Hýbala kolébkou Ezaua a Jákoba a možná i kolébkou jejich matky. V jistém smyslu hýbala kolébkou světa Izraelitů. Debora nebyla ničí ženou ani matkou, byla jen chůvou, ale přece drahou. Její příběh nás učí tomu, že svou pozornost a lásku můžeme věnovat komukoli a že i člověk bez „rodiny“ nemusí na zemi žít zbytečně.

Kdo chce, aby se jeho hrob stal Posvátným dubem, nad kterým se pláče, musí začít psát dějiny svého života ve skutcích ukazujících na milujícího Boha co nejdříve!

Další informace