Naše pramatka Eva

Tato úvaha podává stručný povahopis naší společné pramatky. Eva má právě tak jako Adam v dějinách zcela výjimečné místo. Nebyla zplozená, nepřešla vývojem dítěte, děvčete, neprocházela obdobím zamilovanosti, ocitla se na Zemi jako hotová osobnost, kterou zformoval Hospodin.

Když všechno, co Hospodin stvořil bylo dobré, musela být i Eva nejen dobrá, ale i velmi krásná. Ale na druhou stranu víme, že tělesná krása není všechno, existují mnohem důležitější hodnoty než je pěkná postava a krásná tvář. Nás by více zajímalo, zda naše pramatka byla opravdu zbožná? Rozhodně ano. Autor píše následující větu, milé ženy, jistě mi dáte za pravdu, že jsem ji nemohla nenapsat. :-) Jestli existuje na této zemi něco dobrého, hodnotného a pěkného, je to dobrá žena, ale takovou nemůže být bez Boží bázně.

Když Evu zformoval sám Hospodin, nemohla být jiná než bohabojná. Každé Boží dílo je dokonalé, tedy i Eva, to znamená, že musela být zbožná. Naše zbožnost se nejvíce projevuje známostí Boha a Jeho Slova. Eva dobře znala Boží zákony. A když se pokušitel zeptal: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Eva rozhodně a jasně opravila tento omyl a toto podezření: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.... Eva tedy rozhodně zbožná byla. Zbožnost a rozumnost této ženy se projevily i v jejím hlubokém smyslu pro domácnost, rodinu a děti, domácnost a rodinu měla usměrňovat právě Eva. Adam měl být hlavou a ona srdcem. Evu nemůžeme považovat za panovačnou, protože se dala Bohem vést do domácnosti, podrobila se Adamovi a přijala jméno, které jí dal.

Prozatím všechno svědčilo v Evin prospěch. Víme však, že nebyla jen zbožná, rozumná a inteligentní, ale byla i slabou nádobou a pramatkou všech našich děvčat, žen a matek. Dějiny prvního hříchu se vážou k jejímu jménu. ( 1. Tim. 2,14 ) Jako první se do pokušení dostala právě žena, Eva. Stalo se tak pravděpodobně proto, že byla povahově jako ženská bytost otevřenější, přístupnější a zvědavější. A pokušitel měl dobrý přehled. Vyvinul nátlak na slabší polovinu člověka. Její hlavní vina spočívala v tom, že vyjednávala s pokušitelem a to i tehdy, když podezříval a napadal Boha.

Vést dialog s těmi, kteří napadají Boha, je velmi nebezpečné. Eva věděla, co řekl Bůh, ale nebrala to vážně a nakonec přijala „to druhé“. Ale nejcharakterističtější pro ni je to, že nechtěla se svým hříchem zůstat sama a hned ovlivnila svého muže. Je však zajímavé, že svatý Bůh volá k zodpovědnosti v první řadě Adama, ne Evu. Pád do hříchu byl společným dílem. Pádem se Eva odtrhla nejen od Boha, ale i od svého muže. Adam obvinil svoji ženu, a tak vrazil těžký klín nedůvěry mezi sebe a ji. Máme tady Evu s jejími klady i zápory.

Stala se pramatkou nejen nám všem, ale i Pánu Ježíši a tak se stala nápomocí našemu spasení. Nežila tu nadarmo. Hřích je něco hrozného, těžkého, ale ne nejhoršího, nejhorší je, když nenastoupíme na cestu opravdového pokání.

Další informace