Společné obrácení

Podivuhodné jsou cesty Boží. Někdy jako by člověku vložil na záda kousek Ježíšova kříže a zkoušel, jak daleko s ním ujde. O tom jsme mohli číst v minulém vydání. Tentokrát zde máme příběh dvou mladých lidí, kterým Bůh vyšel vstříc jako velkorysý a milostivý Otec včetně třešničky na pomyslném dortu. Inu,kdo hledá, ten najde. Ačkoli, kdyby začali číst Bibli mnohem dřív, mohl to být jiný a kratší příběh...

Katka

Narodila jsem se do klasické katolické rodiny. Hodně času jsem trávila u svých prarodičů, a protože jsou silně věřící, tak jsem s nimi navštěvovala pravidelné nedělní bohoslužby v kostele. Bývala jsem vzpurné a často trucující dítě. Vždy jsem v kostele vyrušovala a zlobila. Nudila jsem se, byla mi zima, písně mi připadaly depresivní a ničemu jsem nerozuměla. Toto období trvalo zhruba do mých patnácti let.

Pocházím z úplné rodiny, ale vztah mezi mnou a tátou nebyl úplně v pořádku. Doma bývalo často napětí, hádky a neporozumění. Nastoupila jsem na Církevní střední zdravotní školu a život se mi začal pomalu měnit. Vždy jsem si přála být zdravotní sestrou a pomáhat druhým lidem. Ve škole jsme měli křesťanskou výchovu a občasné bohoslužby. Teprve tam jsem začala chápat určité věci. Učili nás o Bohu, o Jeho lásce, o smrti Pána Ježíše Krista. Ve škole jsme měli malou kapličku, kam jsem ráda chodívala. Mlčky jsem sedávala v lavici a přemýšlela o Bohu. Měla jsem pocit, že mě vidí a že jsem v Jeho blízkosti.

V devatenácti letech jsem poznala svého manžela Iva a život se mi úplně změnil. Ivo byl vždy laskavý, ohleduplný, veselý a měl mě rád takovou, jaká jsem. Byla jsem šťastná. Po maturitě šlo vše velmi rychle. Začala jsem pracovat v dětském domově, osamostatnili jsme se od rodičů a začali plánovat společnou budoucnost. Boha jsem úplně vytlačila ze svého života a žila bez Něho. Když se mě někdo zeptal, zda jsem věřící, tak jsem odpověděla, že ano. Brala jsem to tak automaticky.

V roce 2010 jsme se s Ivem vzali a žili spokojeně jako manželé. Zanedlouho jsem začala být nespokojená sama se sebou, s prací i se životem. Padala jsem do depresí a strachu, který mě ovládal víc a víc. Uzavřela jsem se do sebe a přestala jsem mít sny a plány. Jenom jsem přežívala ze dne na den. Byl to bludný kruh, ze kterého jsem nevěděla, jak se dostat ven. A vtom jsem si uvědomila, že je tu Bůh, On jediný mě může zachránit. Celá moje naděje se upnula na Něj. Začala jsem volat a prosit Ho o pomoc.

Zanedlouho mě Pán vyslyšel. Bylo to při jedné procházce kolem nákupního centra Rubín. Slyšeli jsme, jak někdo promlouvá do mikrofonu. Byli jsme zvědaví, a tak jsme se šli podívat blíže. Stáli tam dva muži a hovořili o Pánu Ježíši Kristu, jak po nás touží a chce nás zachránit. Jen jsme poslouchali a mě to hluboce zasáhlo do srdce. Věděla jsem, že mi tím Bůh dává odpověď na mé volání. Vydali jsme se na večeři. V restauraci jsme byli zhruba dvě hodiny a při návratu domů jsme viděli, že tam stále jsou. Já dnes vím, že to bylo kvůli mně! Dostali jsme pozvánku na shromáždění a hned druhý den jsme se šli podívat. Musím se ale přiznat, že kdyby nebylo Iva, asi bych nepřišla.

První shromáždění bylo nádherné. Cítila jsem se dobře, Bůh se mě mocně dotýkal, začala jsem plakat a nemohla jsem to zastavit. Něco se ve mně změnilo. Moc se mi líbily živé chvály a kázané slovo. Cítila jsem pokoj a radost. Jsem velice ráda, že jsme vykonali ten společný krok víry. I když byly na počátku určité pochybnosti, věděli jsme, že příště půjdeme znovu. V církvi jsme se zabudovali dobře, všichni nás přijali s láskou. Začali jsme pravidelně navštěvovat shromáždění, konference, zapojili jsme se i do pátečních modliteb. Jsem velice vděčná, že nám Bůh poslal do cesty manžele – Janu a Tomáše. Trpělivě nás vedli k Pánu a nebyla to vždy zrovna lehká cesta. Byli tu vždy, když jsme je potřebovali. Moc rádi jsme poslouchali, jak Tomáš mluví o Bohu. Měli jsme hodně otázek, mnoha věcem jsme nerozuměli, nechtěla jsem vše přijmout, vybírala jsem si jen to, co se mi líbilo.

Protože pocházím z katolického prostředí a měla jsem už vytvořené určité představy, tak jsem nedokázala pochopit určité věci, jako například mluvení v jazycích. Doposud jsem znala jen modlitbu Otče náš a pár ne zrovna biblických modliteb. Vždy, když se kolem mě někdo modlil v jazyku, nedokázala jsem se soustředit, hlavou mi probíhaly různé myšlenky. Moje časté otázky byly typu: „Ty víš, co se modlíš, jak můžeš věřit, že je to modlitba, když tomu ani nerozumíš?“ Vůbec jsem to v sobě nedokázala zpracovat. Další můj problém byl s přijetím sama sebe a kdo jsem v Kristu Ježíši. Často jsem tápala a hledala světlo. Mé podvědomí mi říkalo: „Pán tě miluje, Pán tě miluje.“ Rozumem jsem to přijala, ale nenechala jsem to vplout a zakořenit v srdci. Na Ivovi jsem viděla, jak roste, jak je cílevědomý, jak touží po Boží lásce a dotyku. Začala jsem si uvědomovat, že dělám něco špatně. Měla jsem na sebe zlost, častokrát jsem se nechtěla modlit a netoužila jsem po Pánově přítomnosti. Boha jsem viděla jako přísného kárajícího Otce.

Ale ani tentokrát mě Pán neopustil, byl stále se mnou, měl otevřenou svoji náruč a čekal jen na mé rozhodnutí. Poslal mi svoje slovo: „Svými ústy říkáte Pane, Pane, ale srdcem jste daleko.“ A já jsem věděla, že pokud se nedám Bohu celá, nikdy nemůže konat zázraky v mém životě! Začala jsem se usilovně modlit a volat, toužila jsem po Jeho přítomnosti. Prosila jsem o milost, abych se mohla změnit. Zanedlouho jsme jeli na naši první konferenci, kde jsme se nechali pokřtít ve vodě. Ještě tentýž den mě na večerním shromáždění naplnil Duch Svatý. Stála jsem, uctívala v tichosti Pána a najednou ze mě vyšlo slovo. Vůbec jsem tomu nerozuměla, v tom jsem ucítila velký pokoj a úžasnou radost. Měla jsem pocit, jakoby mě někdo držel v náruči. Otevřelo se moje nitro a začala jsem se smát, až mi vytryskly slzy.

Od té chvíle mi bylo vše jasné, jako by mi spadly šupiny z očí a já jsem prohlédla. Děkuji Bohu, že jsme dostali takovou milost a mohli jsme se obrátit jako manželé společně. Jeden druhého vzájemně podepíráme a uprostřed nás je Bůh.

Ivo

Vyrůstal jsem v neúplné rodině a v útlém věku jsem bydlel jen s maminkou, která zemřela, když mi byly čtyři roky. Poté si mě vzal do péče můj táta. Je katolík a za svého mládí sloužil jako ministrant v kostele. Mamka byla z Církve husitské. S taťkou jsme měli spíše chlapskou domácnost, o Bohu jsme se nikdy nebavili. Vzhledem k tomu, že měl v práci častá jednání, porady a nějaké ty přesčasy, byl jsem častěji sám než moji vrstevníci. Snažil se mi to vynahrazovat různými výlety, zážitky, chatou a dalšími aktivitami. Občas jsem byl posledním dítětem ve školní družině, často jsem jen čekal v kanceláři, než mu skončila porada, která se stejně většinou protáhla.

Tato samota mě (v případě, že jsem neměl hračky, nebo jsem již při čekání něco dokreslil) pořád vedla k jiné činnosti, kterou bych nazval „dumání o Bohu, Jeho velikosti a Jeho díle“. Byla to taková činnost, kdy se člověk dívá stále na jedno místo a hlavou je v jiném světě, nebo se jen tak dívá a obdivuje velikost v každém detailu – o tom, jak jsou některé věci veliké, jak se ten či onen strom dostal právě na toto místo, kdo to vše řídí a tak dále. Za Boha jsem se tehdy styděl a neřekl jsem o Něm nikomu, byl to takový můj skrytý svět.

V kostele, kde jsem s rodinou byl spíše na exkurzích než na bohoslužbách (pokud nepočítám půlnoční mše, a to jsem býval jako malý stejně unavený), jsem nechtěl vůbec přijmout Ježíše jako Boha. A tak jsem se před jednou naši návštěvou kostela zeptal „zda-li tam bude i ten panáček?“ – myslel jsem tím samozřejmě tu sochu na kříži. Tak trochu jsem touto otázkou zaskočil taťku i sestru, která šla s námi. Nikdo mě k ničemu nenutil, protože jsme se o Bohu doma nikdy nebavili a já jsem na své představě o Bohu a Jeho velikosti nechtěl nic měnit. Chtěl jsem Ho vidět jen jako Boha Otce. To, že by mohl být i člověkem, mi do sebe vůbec nezapadalo. Ten panáček z kostelů a z křížků mi prostě neseděl.

A tak jsem dál vyrůstal se svou představou o Bohu. Když jsem se dostal na střední školu, kde některé písemky a zkoušení byly podstatně těžší, napadla mě myšlenka, že bych se mohl pomodlit k Bohu. No byla to hodně egocentrická modlitba ve stylu: „Bože, prosím Tě, jen ať udělám tuto písemku“ a tak podobně. Když se mě někdo zeptal, jestli jsem věřící, tak jsem odpovídal, že spíše ne. Hlavně jsem se styděl, nic jsem totiž o Bohu nevěděl – měl jsem jen své představy, dokonce jsem i občas v Boha nevěřil, považoval jsem to za slabost (byl jsem tehdy hrozný a pamatuji si, že jsem se často přidával i k různým posměškům ve školní partě, byť jsem nebyl přímo jejich iniciátorem). Byl jsem tehdy na lavici posměvačů (Žalm 1,1) – přesto mě ale Bůh nezavrhl.

Na vysoké škole jsem si uvědomil, že mé chování není dobré. Bůh pro mě existoval jen, když jsem měl problém (to bylo především při zkouškách a zápočtech). Když se mi dařilo, tak pro mě prostě neexistoval. Rozhodl jsem se, že Pán bude mít v mém srdci stálé místo. Častokrát se mi stalo, že jsem byl účastníkem diskuzí narážejících na Boha. Do debat jsem se nepřidával, jen jsem své vrstevníky poslouchal a cítil, že tím zraňují Někoho, koho jsem měl rád. Byl jsem tak trochu jako Lot, který se srdcem trápil, ale ze Sodomy sám nevyšel (2. list Petrův 2,7-8). I když jsem možná tehdy pro danou partu byl u těchto témat nudnější než v mém běžném projevu, tak nějak jsem věděl, že stojím na dobré straně.

Během vysoké školy jsem se potkal se svojí manželkou Katkou, po několika letech jsme spolu začali bydlet a po roce zasnoubení jsme dospěli ke svatbě. Vzhledem k tehdejšímu poznání jsme vyhledali bývalého učitele a kněze ze školy, kde Katka studovala. Při přípravách na svatbu jsme absolvovali několik pohovorů, během nichž jsem se přiznal, že jsem věřící, ale věřil jsem jen v Boha a ostatní jsem nechtěl přijmout. V našich přípravách na svatbu jsem se intenzivně modlil k Bohu, aby mi dal za ženu Katku, a to i přesto, kdyby měl pro mě připraveného něco jiného. Modlil jsem se, aby střežil naše manželství, abychom obstáli při jakékoli zkoušce. Byla to modlitba jen k Bohu Otci, protože jsem stále neznal Pána Ježíše, ale i přesto byla vyslyšená. Dnes vím, že když se člověk upřímně ze srdce modlí za legitimní věc, tak je Bůh schopen i takovou ne zrovna korektně podanou modlitbu vyslyšet. A tak jsem věděl, že se v mém životě stalo něco velkého „a budou jedno tělo a jedna duše“. Od svatby jsem se rozhodl upustit od nevhodných postojů, protože jsem věděl, že to není správné a už vůbec ne v manželství – Bůh mi v tom pomohl. Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí (Matouš 12,20).

S Katkou se nám svatbou společné žití posunulo vpřed. Brzy nato ale nastalo těžké (po psychické stránce) období, kdy jsme pocítili potřebu hledat Boha a Jeho pomoc. Zhruba v tomto období jsem začal číst Bibli s rozhodnutím, že ji přečtu a poznám pravdu a Boha. Začaly se mi odkrývat určité principy, byť jsem jim tehdy ještě moc nerozuměl. V tomto pro nás těžkém období se nás dotkl Bůh skrze dva mladé muže, kteří kázali evangelium. Jeden z nich nás pozval na shromáždění.

Zpočátku jsem se tam cítil překvapeně, ale víceméně přijatý, cítil jsem, že jsem na správném místě. Na jednom shromáždění, kde Katka nebyla kvůli své práci, jsem přijal Pána Ježíše Krista do svého života – přivedli mě k této modlitbě dva služebníci. Moc jsem tomu sice ještě nerozuměl, ale tak nějak jsem cítil, že jednám správně. Také jsem věděl, že budu muset opustit svou představu o Bohu jen jako o Bohu Otci. Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen (Římanům 10,9). Dnes vím, že to byla ta nejlepší věc, kterou jsem mohl v životě udělat. Asi po třech měsících jsem byl pokřtěn v Duchu Svatém a začal jsem i pomalu hovořit v jiných jazycích. Brzy nato následovala první křesťanská konference a tam jsem se nechal pokřtít ve vodě. Na shromážděních mi Pán postupně otevíral (a stále více otevírá) „duchovní“ oči a já začal poznávat Jeho vůli.

Dnes mohu cítit Boží přítomnost i při jízdě v autě, kdy se člověk modlí a poslouchá chvály, a tak jsem stále s Bohem. Není bezpečnějšího pocitu. Boha jsem poznal už ne JEN jako pravdivého a spravedlivého soudce, ale hlavně jako milujícího Otce. V mysli se mi prolínají dva Biblické verše: Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu (Židům 13,5) a druhý, Žádná moc na nebi ani na zemi ani v podzemí nás nemůže oddělit od Kristovy lásky (Římanům 8,39).

Jsem vděčný Bohu za Jeho nesmírnou lásku, kterou zjevil v Ježíši Kristu, kdy mě jako bývalého posměvače přijal za svého, nad to mi pak požehnal manželství a ještě dal celému mému životu smysl a cíl. V životě jsem zhřešil téměř ve všech Božích zákonech a nařízeních, a přesto mě Bůh nezavrhnul, ale přijal. Rozhodl jsem se, že již nechci hřešit – nikoliv jen ze zákona a nařízení, ale hlavně proto, že mě Bůh miluje a hříchem cítím, že Jemu i sobě ubližuji. Věřím, že Bůh je schopen zachránit člověka z jakékoli situace a odpustit mu cokoli, jen je potřeba chtít udělat první krok k Němu a doznat Mu své hříchy. Když člověk takto otevře své srdce, Pán už bude v jeho životě jednat a postupně jej vytáhne z čehokoli.     

Nechť jsem Ti, Bože, stále vděčný.

Kateřina a Ivo Souralovi, Brno

redakčně zkráceno, zdroj: http://milost.cz/

Další informace