Eloi, Eloi, lema sabachtani?

"Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?", zvolal Ježíš na kříži. Ač nemůžeme prožívat to, co Ježíš, nevíme, jak se cítil obtížen všemi hříchy světa. Ovšem i u člověka je trápení někdy tak těžké a bezvýchodné, že už to nemůže dál snést. Jenže ani moderní medicína nepomáhá, ani zázračné uzdravení se nedostavuje. A přesto...

Příliš těžký kříž

Chtěla bych říci pár slov o nemoci, o bolesti, o tom, jak se může nakonec proměnit v požehnání, a podělit se o milosti a o poznání, kterých se mi skrze utrpení dostalo.

Mnozí trpí a myslí, že už to neunesou. Někdy je jejich bolest tak velká, že by radši umřeli, než žili dál. Někdy jsou ve své nemoci a bolesti sami, nikdo je nechápe a mají pocit, že všecko skončilo. Pak se ptají: „Proč zrovna já? Vždyť si to nezasloužím!“

Trvalo mi dlouho, než jsem se s podobnými otázkami vyrovnala i já a nějak to všecko přijala. Hodně lidí kolem, především těch, kteří nevěří v Boha, to přijmout nedokáže. Těm, kdo prošli nebo procházejí podobným soužením, bych ráda řekla, že to všecko smysl má a že člověk nikdy není sám... Ráda bych je povzbudila.

Jednoho dne na jaře jsem spadla pod tramvaj a vůbec nevím jak. Prostě jsem jela do kina a probrala se o pár dní později v nemocnici. Nepamatuji si nic, ani to, že jsem na tramvaj šla. Zrovna začal čtvrtý semestr mého studia a já ležela v nemocnici s jednou nohou ujetou a druhou polámanou. Bylo to snesitelné, dokud jsem nechápala, co se vlastně děje. Tak si tu poležím a pak bude všechno jako dřív. Když mi ale přestali po pár týdnech dávat morfium, tak jsem myslela, že se bolestí zblázním. Ujetou nohu částečně přišili, zachránili, co se dalo. Tehdy bych byla radši, aby ji uřízli a byl ode všeho pokoj. Ty dny v bolesti, kdy jsem byla sama v cizím městě, kde jen studuji, daleko od všech blízkých, někdy s necitlivým i zlým personálem, byly nejhorší.

Prosila jsem Boha, ať už si mě vezme k sobě. K čemu mu tu budu platná, když jsem mrzák, ptala jsem se. Proč vlastně musím žít dál, když tu jen zabírám lůžko a vůbec tady na světě nechci být. To bylo několik dlouhých nocí bez konce a bez možnosti aspoň na chvíli usnout. Ten čas byl delší než století.

Pak jsem jednou konečně usnula a zdálo se mi, že mi Ježíš říká, že ještě nemám zemřít, že tu ještě mám své místo a poslání. Bolest trochu polevila a já Bohu slíbila, že tu zůstanu a už Ho nebudu prosit, ať mě nechá zemřít. Že budu bojovat a snažit se žít i takhle.

Pár týdnů to šlo a mé předsevzetí – žít a být za život vděčná, usmívat se a radovat se – mi vydrželo. Když mě ale přeložili na jiné oddělení, všechno se zhroutilo podruhé. Byly tam velice zlé sestry. A žádný klid a soukromí. Ostatní pacienti se na pokoji od rána do noci dívali na televizi. Pro někoho zkrácení času, pro mě ztráta klidu a ticha, které přece léčí. Nohy už skoro nebolely, a za pár měsíců jsem se z invalidního vozíku mohla pokusit zvednout a postavit se na jedné noze. Ale víc než vlastní nemoc mě trápilo, jak se tam lidé chovali, hlavně sestry dávaly jasně najevo, že otravuji, že jsem na obtíž, že si za to mohu sama, že jsem úplně pitomá, protože padám pod tramvaje a protože brečím – brečet se tam nesmělo, za to sestry nadávaly ze všeho nejvíc. Byla jsem šťastná, když jsem konečně na invalidním vozíku mohla vyjet z oddělení do nemocniční kaple.

A pak se vrátily bolesti. Najednou jsem se zase nemohla pohnout. Do toho jsem se pokoušela učit se na zkoušky, abych nemusela přerušit studium – to, že něco dělám do školy, mi dávalo pocit, že mám práci, že jen nečinně neležím a netopím se sama v sobě. Ale v bolesti se nedalo dělat nic. Trvala pořád, v každém pohybu, ve dne, v noci, nedala spát a brala mi jakoukoli radost. Jen jsem brečela a trápila se a o to víc sestry nadávaly. Analgetika mi nezabírala, ani ta nejsilnější. Nikdo nechápal, jak je to možné, a lékaři dokonce říkali, že si vymýšlím. Sestry zas povídaly, že jsem padavka, zbabělec a slaboch.

Bůh vždycky vykonal něco, co na mě zapůsobilo, co mi naznačilo východisko. Ne že by mě zbavil bolestí, ale pomohl mi je nést a žít s nimi. Třeba nějakým slovem od kněze nebo kamarádky. Nebo nějakým veršem z Bible. Nebo písní. Nebo příběhem. Různě, jak jsem to zrovna potřebovala. Žít s bolestí mě děsilo. Je to pocit, že tohle nikdy neskončí, že tak musím žít po celý život. Ale ve chvíli, kdy to přijmete, už to není tak strašné a zoufalé a beznadějné.

Jedny Vánoce jsem nespala čtrnáct dní v kuse. Bylo mi špatně, jen jsem ležela a nemohla se pohnout a chtěla spát, ale pro bolest nemohla. Nikdo to nevěděl, jen Bůh. Rodičům jsem nemohla říct nic. Trápili by se, a stejně by nepomohli. (Zvlášť maminka je velice citlivá, jen bych ji zarmoutila. Po mé havárce se musela léčit na psychiatrii.) Vzácně jsem usnula na půl hodiny, víc ne, celou noc jsem jen brečela a volala k Bohu. Považuji za zázrak, že jsem tehdy nezešílela, neměla jsem k tomu daleko. Ať si někdo zkusí čtrnáct dní nespat a svíjet se v bolestech.
Později mi začalo pomalu docházet, že ta bolest není trest nebo výstraha nebo má chyba a vina, že ji musím snášet. Všem pacientům léky zabíraly, ale mně ne! Nakonec jsem analgetika přestala užívat, pochopila jsem, že tu bolest mám nést a že to Pán chce a že to není špatně.

Po sedmi měsících mě konečně propustili z nemocnice. Už nevěděli, co se mnou dělat. Zkoušela jsem chodit do školy a strašně jsem se bála. Bydlela jsem na privátě. Začal podzim, venku klouzaly berle po mokrých chodnících a tlejícím listí. Musela jsem chodit se zevním fixátorem typu MCD (jsou to takové dráty, které trčí skrz naskrz jako špíz z nohy a vně jsou kolem nohy spojeny obručemi). Je to bolestivé, křehké, nepraktické a dráty se snadno zkřiví, pak se hýbou v noze a tlačí na nervy. Poraněnou končetinu nelze chránit před zimou a nikam se nevejde, do malého auta vůbec ne, protože noha je s dráty půl metru široká. Není možné ležet ani sedět, odevšad tlačí dráty. Místa, odkud vstupují do končetiny, začnou velmi rychle hnisat a zánětům se nedá nijak zabránit. Mučení zaživa. Dojít na trolejbus a do školy a pak zpět – bez doprovodu – jsem se velice bála. Vždycky jsem zůstala stát někde v půlce cesty a nemohla se pohnout, jak mě to bolelo, a brečela jsem. Ale Pán mě vždycky nějak přiměl k tomu, abych došla. Jsem strašný zbabělec a v tomhle jsem se učila přemáhat strach a prostě důvěřovat Bohu. Zlomit ten strach, to trvalo dlouho, a je to velké vítězství. Ne moje, ale Kristovo.

A pak přišly další operace. Na jedné z nich mi doktor tu nohu dost pokazil. Kvůli tomu už se asi nikdy neuzdraví. Bylo pro mě strašně těžké tomu doktorovi odpustit. Tak se to vleklo asi rok a půl. Vždycky mi slíbili, že mi dráty sundají, vzali mě do nemocnice, dlouho mě tam drželi a pak mě pustili beze změny. A pak nohu začali zkracovat – dříve ji totiž prodlužovali, aby „dorostlo“, co amputovali. Až po několika letech se ukázalo, že to bylo zbytečné a že tento plán nevyjde. Byla jsem postavena před nový boj: přijmout, že opravdu už nikdy nebudu normálně chodit. Že už není žádné řešení, žádný způsob léčby. A zase jsem začala s výčitkami k Bohu. Téměř s rouháním. Znovu ty stejné otázky. Znovu trpělivost Pána, který mi po dlouhé měsíce dával najevo, že žít se dá i takto, a dokonce šťastně. Že to není špatné, ale dobré, co mám nést.

Pak konečně zevní fixátor lékaři odstranili. Bylo to po jedné modlitbě, kdy jsem rezignovala na cokoli a prostě jsem se odevzdala Pánu do rukou. Kriste, dělej si se mnou, co chceš. Já věřím, že je to Tvá vůle a že je to dobré. Když budeš chtít, vydržím to. Když budeš chtít, pomůžeš mi se té bolesti zbavit. Dva dny nato mi lékaři zničehonic slíbili, že dráty odstraní. A to byl konec bolesti. Ne problémů, ale bolesti ano. V pravou chvíli, protože to bylo v době největší osamělosti a jiných těžkostí. Že pak kosti špatně zpevnili a ony se zas rozpojily, to už je vedlejší. To už jsem chápala, že i doktoři jsou jen nástroji v Božím plánu.

Jsem Bohu vděčná, že už se nemusím bolesti bát, že s Kristem je vše krásné, tedy i bolest. Že člověk nikdy není sám, i když my jsme nevěrní, Bůh je věrný a nese naše břemena s námi. Že bolest může být i dobrá, protože může i přibližovat k Bohu a upevňovat vztah k němu, že i v té největší tmě a osamělosti přichází Bůh, dotýká se lidského srdce a člověk sice pláče, nejdříve z lítosti, ale nakonec pláče radostí a vděčností. A i kdybych měla obě nohy, tak k Bohu nikdy dojít nemusím, vždyť všechny tyto havárie a úrazy se dějí ne proto, aby Bůh někoho trestal, ale spíše aby upozornil: zamysli se nad sebou, člověče, a změň svůj život, protože to, jak právě žiješ, tě nemusí vést k naplněnému životu, ale do záhuby. Obrať se ke mně, zastav se právě teď. Máš na to (v nemocnici) dost času. A zkus to jinak...
Jsem Bohu vděčná, že mi toto všechno dal zažít.

Redakční dovětek: Venda s Boží pomocí dokončila v Ostravě VŠ, je doktorkou filosofie, navzdory handicapu je vdaná a má dceru. Pracuje jako literární historička v Ústavu pro českou literaturu akademie věd v Praze.

Další informace