O faráři, který zjistil, že neumí získávat učedníky

On pracoval jako farář ve stále se rozrůstajícím sboru v nizozemském Rotterdamu. Ona pracovala jako poradkyně v křesťanské organizaci. Ale v jejich nitru rostlo jedno poznání: nevěděli, jak získávat lidi jako učedníky.

Když se otázky, kterými se zabývali, stále množily, začali Mark a Jacoelin van den Steenhoven hledat odpovědi. Když slyšeli o misijních komunitách, nadchlo je to, změnili staré pořádky ve sboru a šli na to. Jenže to nefungovalo. Lidé nebyli připraveni. Nebo možná byli, ale zkrátka nevěděli, jak by to celé mělo fungovat.

Věřím, že je nás mnoho, kteří se v tom poznáváme. Mnohokrát jsme byli z kazatelny vyzváni, mysleli jsme si, ano, jdu do toho. Ale… jak, s kým, kdy? A zase z toho nic nebylo. 

Nemůžeš někoho vést, když nejsi sám sebou, řekl Mark nedávno během své návštěvy Česka. Mluvila z něj zkušenost. Nevěděli, jak žít jako misionáři, jak v Rotterdamu získávat učedníky. Pak bylo ale nemožné vést k tomu i sbor.

Potom přišlo pozvání. Z Anglie. Přestěhujte se sem na nějakou dobu, žijte s námi, dívejte se a učte. Byli připraveni nechat za sebou všechno, co znali? Dům byl prodán, výpověď z práce podepsána, a kanál překročen. Přestěhovali se do rodiny ve Sheffieldu a bydleli v pokoji puberťáka, který se z domu krátce předtím odstěhoval.

Zjištěním číslo jedna pro ně bylo, že sami nebyli vedeni jako učedníci, a nevěděli tedy, jak získávat další. Studium teologie a absolvování spousty konferencí nepřineslo téměř žádný užitek. Vyrůstat v křesťanské rodiny jim dalo spoustu dobrých věcí do života. Ale nikdy nezažili to, co zažívali nyní. Někdo je pozval do svého života a přímo je učil, jak následovat Ježíše. Tak jako tesař k sobě bere učně, aby ho naučil, jak postavit dům.  

Poznal jsem Marka a Jacoelin minulý podzim prostřednictvím svého přítele. Od té doby jsem se naučil hodně. To, co mě fascinuje nejvíc, je, že nemluví o objevování už objeveného. Jednoduše říkají, že potřebovali někoho, kdo je prakticky naučí, jak žít ty jednoduché křesťanské věci, o kterých všichni samozřejmě víme, ale máme tendenci s nimi bojovat.

Jacoelin říká: Od doby, co mi bylo asi dvacet, jsem s Ježíšem vždy měla osobní vztah. Ta největší změna na cestě s Ním ale byla, když jsem opravdu uvěřila, že má identita nestojí na tom, co dělám pro Boha, ale na tom, že jsem jeho dítě, ať se děje cokoli. Věděla jsem to už dříve, ale poslední roky to konečně i žiju. Už se necítím vinna, pokud něco nezvládám.    

Když minulý víkend navštívili Česko, vyprávěla nám, jak se před nějakým časem zaměřila na své přání růst v radosti. A jak to přineslo ovoce do jejího života. Jů, pomyslel jsem si, když jsem konečně slyšel křesťanského vedoucího mluvit o něčem takovém. Radost je přece opravdu jedním z ovoce Ducha Svatého.

Jejich zkušenost zní, že učednictví není komplikované, jen jsme na Západě zapomněli, že stejně jako další věci v životě se i toto se musíme naučit a pak vyučovat druhé. „Naučili jsme se zaměřit na růst našeho charakteru (Ovoce Ducha), na to, jak poslouchat Boha a reagovat na něj a jak otevřít své životy ostatním lidem.“ 

Nyní touží Mark a Jacoelin předat své zkušenosti i ostatním. Založili projekt nazvaný „Stepping stones“ (což do češtiny můžeme přeložit jako „cihlu k cihle“ nebo „krok za krokem“). Stále jsou ve Sheffieldu, kde žijí, jak říkají, v misijní domácnosti. Jejich cílem je, společně s hrstkou dalších, získávat ve svém sousedství učedníky. Také pozývají lidi z dalších měst a států, aby dělali totéž, přijeli a žili rok s nimi. Vidět, učit se a zapojit se. Nyní s nimi bydlí Brit, Australan a Nizozemec.

Pomáhají také týmům z různých částí Evropy, které se, každý na svém místě, učí žít jako misionáři. Už z této pomoci těží týmy v Dublinu, Paříži, a také zde v Ostravě. Od minulého roku se ženou pravidelně s Markem a Jacoelin skypujeme. Nejlepší by bylo žít s nimi. Ale stejně, učíme se ukazovat na Ježíše tam, kde jsme, v našem sousedství. Přináší to ovoce.  

A na konec… Zajímavé je, že jsem nesčetněkrát navštívil konference v Sheffieldu, které pořádalo hnutí, jehož jsou Mark a Jacoelin součástí. Inspirativní příběhy a hodnotné biblické zásady určitě vykonaly mnoho dobrého, ale upřímně, až poslední rok se věci opravdu proměnily v činy. Jsem velmi vděčný za konference, misijní tréninky, biblické školy a teologické vzdělání. Ale nyní, kdy jsem se více než kdy předtím vědomě rozhodl žít na misijním poli, zjistil jsem, že 1) se potřebuji naučit, jak být učedníkem a jak získávat učedníky, 2) potřebuji někoho, kdo mě celým procesem povede, zatímco se to učím.

Další informace