Věřit po svém

V příloze jedněch novin jsem narazil na rozhovor, kde se tu a tam mihlo slovo Bible, víra a odpuštění. Přemýšlel jsem, zda se mám radovat, že uznávaná osobnost a mistr svého oboru se takto veřejně hlásí k Bohu, nebo mám být smutný z toho, že sice věří, ale tak nějak "po svém". Zatímco mi to na těch miskách vah stále balancovalo někde uprostřed, dostalo se mi pod ruku svědectví na podobné téma. Přišlo zrovna v době, kdy jsem v duchu viděl zástupy věřících "po svém", kteří táhnou do propasti. A vneslo do mých chmurných myšlenek alespoň trochu světla. Bůh má svůj čas, své cesty a podává ruku i těm, kteří věří "po svém". Vypadá to však, že je málo těch, kteří se té ruky chopí. Pokud znáte někoho, kdo věří "po svém", určitě se za něj modlete. Nic není ztraceno. Vždyť víme, že Bůh si libuje v řešeních pro beznadějné stavy. 

Pocházím z nevěřící rodiny o šesti dětech. Já jsem z nich nejstarší. Narodila jsem se v Čechách, ale většinu svého života (30 let) jsem žila na Slovensku v Prešově, kam jsem se provdala i přes nesouhlas svých rodičů ve svých osmnácti letech.  Na Slovensku jsem se setkala, co se týče víry, jen s katolíky. Moji švagři a jejich ženy a i ostatní mí známí a sousedé chodili každou neděli do katolického kostela. I já jsem se rozhodla s nimi několikrát do kostela jít. V kostele mě to ale vůbec nebavilo, padala tam na mě tíseň a smutek. Návštěvy kostela mi nic nedávaly, a tak jsem přestala kostel navštěvovat, i když všichni ostatní tam stále chodili. Jednou mě sousedky přemlouvaly, ať s nimi jdu ke svaté zpovědi. Já se tomu jen smála a řekla jsem jim, že se nebudu zpovídat člověku, ale přímo Bohu. Třeba někde v přírodě a ne farářovi ve zpovědnici. O Bohu jsem nic nevěděla a ani Bibli jsem neznala. Myslela jsem si, že Bible je jen pro staré babičky v kostele. Teď už vím, že je to ta nejvzácnější a nejmoudřejší kniha knih. 

Naši rodiče nás k Bohu nevedli a tak jsem ani nevěděla, jak se k Němu modlit. Když jsem po svatbě na Slovensku byla párkrát v kostele, naučila jsem se tam zdrávas a Otče náš. Nesetkala jsem se ale s evangeliem, a ani jsem neslyšela o moci Pána Ježíše Krista, kterou svěřil nám věřícím. V kostele se člověk nenaučí, jak se správně modlit, že může žádat  Boha, o co chce (třeba i o uzdravení), a dokonce i vyhánět démony. V Boha jsem si věřila po svém.

Je tomu asi tak 25 let, co jsem měla tento duchovní zážitek, který mě přiměl k tomu, že jsem uvěřila, že je Bůh živý. Jednou v noci za úplňku mě něco probudilo ze spánku. Měsíc krásně svítil přímo do obývacího pokoje, kde jsme s manželem spali. Manžel spal jako nemluvně a k tomu si pochrupoval a já nemohla spát. U své postele jsem najednou zahlédla černou, štíhlou, vysokou  postavu, která tahala nohy za sebou a chodila sem a tam. Myslela jsem si, že je to náš patnáctiletý syn, který spal vedle v pokojíčku při otevřených dveřích. Říkala jsem si, že má asi žízeň a jde se do kuchyně napít. Zavolala jsem na něj: ,,Rozsviť si, Pepíku, slyšíš!“ Z pokojíčku se ale ozval syn: ,,Co chceš?" Ihned jsem si uvědomila, že ta postava není syn, že je to duchovní bytost a zakřičela jsem na syna, ať hned rozsvítí. Vše se rozplynulo jako dým a po postavě nezbylo ani památky. Ale ve mně tento zážitek zůstával hodně dlouho a nedalo mi to, abych nezačala přemýšlet o duchovním světě.

V mém životě pak bylo několik situací, kdy mě Bůh ochránil před nehodou a možná i před smrtí. Bůh měl se mnou jiný plán, chtěl, abych Ho mohla poznat a vydat mu svůj život. Po smrti mého manžela, který zemřel poměrně mladý (41 let), se mi úplně zbořil svět. A právě jediné, co mě tak nějak drželo, byla rodina mého syna Pepíka. Konkrétně moje vnučka Evička, které tenkrát byly dva roky. Teď je z ní velká osmnáctiletá slečna (která také následuje našeho Pána).

Asi tak sedm let po smrti mého muže jsem se vrátila se svojí dcerou Renatou zpátky do Čech. A syna a jeho rodinu jsem jezdila na Slovensko  pravidelně navštěvovat.  Při jedné z mých návštěv u syna jsem došla k rozhodnutí chodit do církve, kde chodili mí tři sourozenci (bratr Jirka a sestry Jitka a Iveta). Všichni jsme i se sousedy seděli a moc dobře jsme se bavili, byla prostě taková pohoda. A mě z ničeho nic napadla myšlenka a všem jsem ji hned oznámila: ,,Začnu chodit do církve a chci poznat Boha a Evangelium“. Po návratu z návštěvy u syna mě mí sourozenci Iveta a Jirka pozvali do církve. Já s radostí souhlasila.

Když nastal den ,,D“ a já měla jít na bohoslužbu, začalo se se mnou dít něco zvláštního. Sestra Iveta mi volala, ať se už připravím, že pro mě Jirka jede. Když už jsem byla připravená, najednou se ve mně všechno sevřelo a dostala jsem neuvěřitelný strach. K tomu mě začala bolet hlava a břicho. Bylo mi úplně na omdlení. Celé tělo se mi třáslo, tak jsem se rozhodla, že dnes nikam nepůjdu. Moje dcera mě ale přemlouvala, ať jdu, že to přejde, a abych dodržela slovo, které jsem dala Jirkovi a Ivetě. S bolestí hlavy, břicha a s třesením jsem tedy odjela do církve.

Jen co jsem vstoupila do místnosti, kde se konala bohoslužba, všechno ze mě zázračně spadlo. Cítila jsem se velice šťastná. Všichni ke mně byli moc přívětiví a já se cítila moc dobře. Hned na první bohoslužbě jsem přijala do svého života Pána Ježíše jako svého Zachránce a Spasitele. Pastor Petr se za mě přede všemi modlil a já cítila něco zvláštního. Zavřela jsem oči, nevnímala své okolí, cítila jsem, jak se mě Pán Ježíš dotýká. Připadala jsem si jako v nebi. Moc se mi chtělo  plakat, slzy se mi hrnuly do očí a já se je snažila zadržet. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl plakat. Dlouho to nešlo udržet a já se rozplakala jako malá holčička. Byly to slzy radosti a dojetí. Potom jsem si šla sednout a začala jsem se třást jak osika. Zima mi ale nebyla, tak mi to přišlo zvláštní. Moje sestra Jitka mi řekla, že to, co se se mnou dělo, bylo od Ducha Svatého, jak se mě dotýkal. To mě znovu naplnilo radostí. Slyšela jsem, jak okolo mě všichni mluví nějakou zvláštní řečí. To se mi líbilo a chtěla jsem to také, protože jsem zjistila, že je to dar od Boha.

Začala jsem do církve pravidelně docházet a po pár návštěvách jsem se rozhodla pro křest ve vodě. Asi tak čtyři dny po křtu jsem dostala dar jazyka. Od té doby, co jsem se vydala Pánu Ježíši, má můj život nový rozměr. Vím, že už nejsem na všechno sama. A taky, že je tu někdo, kdo mě miluje. Získala jsem novou rodinu, za kterou jsem Bohu vděčná. Postupně se k Bohu obrací celá moje rodina.  Všichni moji sourozenci chodí se mnou do církve až na jednoho z mých bratrů (ale věřím Pánu, že i on přijde). Oba moji rodiče, než si je Pán vzal k sobě, Mu vydali svůj život. Moje dcera Renata vydala také svůj život Pánu, i když do církve ještě nechodí. Syn Pepík a celá jeho rodina vydali svoje životy a chodí na Slovensku do požehnané církve, kde syn slouží jako starší sboru. Jsem Bohu moc vděčná za to, že mi dal věčný život i všem v mé rodině. Považuji to za veliký dar, kterého si  velice vážím. S přáním Božího pokoje všem, kdo budou číst moje svědectví.

Další informace