Láska nejvyšším darem

Proč právě květen je měsíc, který láká básníky k veršům o lásce? Snad proto, že všechno kvete, je to krásné napohled a v člověku se probouzí pozitivní myšlení. Následující příběh je také o lásce, nebo spíš o hledání lásky, opravdové lásky, kterou nazýváme agapé. Všimněte si role bezvýznamného "outsidera", který sehraje významnou roli...

Jmenuji se Robert a jsem lékař. Chtěl bych se podělit o své svědectví, jak Bůh vstoupil do mého života.

Dá se říci, že pocházím z nevěřící rodiny. Oba moji rodiče (kterých si velmi vážím) prožili v dětství jakousi křesťanskou výchovu, ale po svatbě svoji víru ani v nejmenším nežili, takže jsem z jejich úst o Bohu nikdy neslyšel. Smyslem, na který se zaměřila výchova v naší rodině, bylo vzdělání (oba rodiče jsou vysokoškoláci) a zejména sport. Já sám jsem hrál závodně deset let fotbal, déle hokej, plaval jsem, lyžoval. Materiální zabezpečení naší rodiny bylo nadprůměrné (zejména díky tátově poctivé pracovní píli) - v podstatě jsme v ničem neměli nedostatek. Přesto musím říct, že mi v dětství něco podstatného chybělo. Kdybych to měl nějak formulovat, nazval bych to nedostatek "lásky zadarmo". Chyběl mi prožitek, že si lásku nemusím zasluhovat. Že jsem milován i tehdy, když nepodávám zrovna nejlepší "synovský výkon". Když jsem se dobře učil a nosil domů samé jedničky, tak bylo všechno dobré. Když jsem však náhodou nebyl perfektní, dostal jsem to nějak pocítit. Myslím, že mě to vedlo k tomu, že jsem se ve škole vybičoval k nošení samých jedniček, měl jsem je prakticky stále, jak na základní škole, tak i na gymnáziu.

(pozn. Pro úplnost musím říci, že těch dobrých věcí, které jsem dostal od svých rodičů, bylo neskonale víc než těch negativních a že jsem jim za jejich výchovu vděčný. Určitě mě vychovali podle svých nejlepších představ a i dnes máme spolu pěkné vztahy) Moje přesvědčení, že si lásku druhých musím zasloužit, však šlo se mnou i dále. Hrál jsem závodně fotbal a často jsem musel dělat všechno možné, abych si zajistil respekt starších kluků, kteří se mnou hráli - aby mě "brali", abych měl v jejich očích nějakou cenu. Snažil jsem se tento svůj pocit nedostatečnosti nějak potlačit, ale moc to nešlo. Stále jsem toužil po ocenění od druhých. V pubertě jsem chodil na diskotéky, snažil jsem se budit dojem, že jsem "king" (hlavně před svými vrstevníky), i když jsem v skrytu duše věděl, že je to jenom taková maska, že uvnitř mě je velká nejistota a skrytá touha být milován. Tuto lásku jsem však stále nenacházel. Moje obrácení se datuje do druháku na vysoké škole. Nepřišlo vlastně skrze žádného člověka, který by mi o Bohu povyprávěl (v podstatě nebyl ani kdo). Je to pro mě svědectví o tom, že Bůh si dokáže člověka najít kdykoli a kdekoli.

K tomu okamžiku došlo doma, o samotě. Četl jsem tehdy jakousi knížku.  Když jsem si ji četl, najednou jsem uslyšel takový vnitřní hlas, který mě vedl k tomu, abych řekl: "Věřím v Ježíše Krista." Dodneška nechápu, odkud se to vzalo, byla to taková myšlenka, jakých člověka za den napadne spousta (nebojte se, schizofrenními hlasy netrpím). V tu chvíli ve mně bojovaly dvě věci. Jednak rozum, který mi říkal: "Neblbni, takových hloupostí se člověku za den urodí v hlavě, vzpamatuj se." A jednak ta druhá věc, kterou jsem cítil v srdci - ta touha po změně, naděje, že by můj život mohlo něco opravdu naplnit.

Věděl jsem, že tuhle větu "Věřím v Ježíše Krista" nemohu říci "jen tak". Vnitřně jsem cítil, že když tuhle "hloupost" vyslovím, že se něco změní. Jen jsem nevěděl co. Ještě asi dvacet minut jsem s tím bojoval a pak jsem to řekl. Řekl jsem: "Věřím v Ježíše Krista". V tu chvíli jsem nevěděl, co to znamená, ale prožil jsem radost, jakou jsem nikdy předtím nezažil. V tu chvíli jsem věděl jedno: "Už nejsem nevěřící, jsem věřící!!!" Od toho okamžiku jsem s tím Ježíšem Kristem začal mluvit (tenkrát jsem ještě nevěděl, že se tomu říká modlitba), začal jsem ho prosit za svoje potřeby, začal jsem děkovat za úplně obyčejný věci, které mi dělaly radost. A on mi začal "odpovídat" - třeba tím, že ty moje prosby, které byly často úplně dětinské, trpělivě plnil.

Poté jsem si v knihkupectví koupil "dětskou" Bibli a začal jsem ji sám číst. Zdaleka ne všem textům jsem rozuměl, ale přesto jsem v ní začal Boha stále více poznávat. Vždycky, když jsem Bibli otevřel, tak jsem řekl: "Bože, co mi teď chceš říct?" No a on mi vždycky "něco" řekl. Bylo to takové krásné období, trvalo asi půl roku.

Potom přišla doba, kdy jsem zatoužil se o své prožitky s někým podělit a vyjasnit si některé otazníky. Žádného věřícího kamaráda jsem však neměl. Jediný, na koho jsem si vzpomněl, byl můj spolužák z gymnázia. Byl to velikánský trapas, protože toho kluka téměř nikdo ze třídy moc nebral - nevynikal ani v "balení holek", ani ve sportu. V mnoha věcech, které se nosily, byl naprosto "out". Jediné, co jsem věděl, že byl věřící. Byla to pro mě hrozná lekce pokory, protože jsem za ním musel jít a vyklopit mu, co právě prožívám. Bylo to však ve mně tak silné, že mi to i za tu lekci pokory stálo. Musím říci, že způsob, jak vlídně a s pochopením mě ten spolužák přijal, byl pro mě novou zkušeností. Byl to první člověk, který se mnou mluvil o Ježíši. Prožil jsem onu lásku zadarmo, o které jsem již mluvil. Tento spolužák ode mě za celou dobu studia nepoznal nic dobrého, a přesto dokázal ke mně být dobrý.

Díky tomuto spolužákovi jsem se dostal do modlitebního společenství u sv. Tomáše v Brně, kam chodili hlavně vysokoškoláci. Tam jsem poznal, že víra má nejen osobní, ale i společnou dimenzi. A že obě jsou stejně důležité. Ve společenství jsem poznal spoustu opravdových přátel včetně svého budoucího kmotra. Pro tyto lidi (křesťany) vztah s Bohem nebyl jen nějaký "folklór". Oni s ním skutečně počítali a Bůh byl pro ně opravdu jejich Otcem (jak se říká v modlitbě Otčenáš). Prožíval jsem zde prakticky stoprocentní přijetí od ostatních, cítil jsem se být milován a moje sebevědomí šlo rapidně nahoru. Za rok a půl jsem byl pokřtěn v katolické církvi.

Na závěr bych chtěl povzbudit ty, kdo toto svědectví četli: v Bibli v 1. Janově listu, hned na začátku, je napsáno: "Co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme". Je to pro mě slovo, které mi hodně pomohlo. To slovo říká, že člověk nemusí být nějaký vzdělaný teolog k tomu, aby mohl ukazovat, že Bůh je dobrý. Stačí vidět věci, které Bůh vykonal v jeho životě. Bůh nechce, abychom mluvili o věcech, které neznáme, kterým nerozumíme, ale chce, abychom říkali věci, které známe, kterých se "naše ruce dotýkaly".

Další informace