Povzbuzení a svědectví z misijního výjezdu do uprchlického tábora v Idomeni v Řecku…

Už několik let jsem si přála strávit velikonoční svátky mimo domov. Nic nepřipravovat a soustředit se jenom na to, co znamenají. A tak jsem odjela s Ilonou, Michalem a Edkem (dva bratři z Polska) do Idomeni.

Misijní výjezd mě vždycky lákal, ale špatně snáším delší cesty. Trápí mě po nich migrény, proto jsem si říkala, že asi nikdy nepojedu. Přesto jsem na návrh mého manžela k mému překvapení s pokojem v srdci kývla. Ano, mám být poslušna slovům z Matouše 28,18-20: "Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku”.

Byla jsem si jistá, že se Pán Bůh může o všechno postarat a zvládnu to, čeho se bojím. Především té patnáctihodinové cesty přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko do Makedonie, kde jsme byli levně ubytováni. Každý den jsme jezdili 40 km do Idomeni. Čeští dobrovolníci tam spí na podlaze ve staré budově, za pět euro se mohou osprchovat, tvrdě pracují i několik týdnů, a to jenom proto, že chtějí naplnit základní potřeby lidí v táboře. Křesťane mezi nimi prakticky nejsou...

Na polích, kolejích, nástupištích jsou všude postaveny turistické stany, pár větších patří Lékařům bez hranic. V nich je 12 000 lidí ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu, Bangladéše, Pakistánu, od novorozenců po staré a nemocné. Dostali se sem suchou cestou nebo přes moře. Většinou mířili do Německa, protože v Sýrii je pět let občanská válka, Islámský stát zuří v okolních státech, zabíjí křesťany, jezidy, muslimy. Jednoho dne Makedonie uzavřela hranice a oni zůstali u plotu s tím, co měli v ruce.

Při pohledu na ně jsem byla bezmocná, brečela jsem a modlila se. Viděla jsem jenom lidi v nouzi. Nejbližší obchod je 25 kilometrů, spousta „obchodníků“ prodavá například kilo rajčat za 40 dolarů. Nekoupíte, když děti mají hlad? Mohou si nasbírat bylinky a osmažit je nebo se postavit do nějaké fronty. Tady dávali sáček s houskou, vejcem, pomerančem a vodou, tam Španělé polévku v kelímkách, Švédové zeleninovou a jiní rýžovou kaši jenom pro děti do dvanácti let. Někteří jsou zde již tři měsíce. Napadá mě, že kdyby se jednalo o zvířata, ve zprávách by se mluvilo o jejich týrání...

Setkali jsme se s dobrovolníky z asi dvaceti zemí rozdělených do různých skupin podle náplně práce: příprava jídla, třídění oblečení, údržba stanů, roznášení oblečení a potřebných věcí, které koupíte za své nebo darované peníze, úklid atd.

My jsme se věnovali „balónkové misii“. Přivezli jsme 900 balónků, nafukovali je, zdobili a rozdávali dětem. Přitom jsme rodičům předali Lukášovo evangelium v jejich jazyce - arabštině,  kurdštině - kurmandži, sorani, perštině - dari, farsi, paštu nebo urdu pro Pakistánce.

Lékaři bez hranic prosili o spodní prádlo. Tento úkol jsme si vzaly za svůj. Vykoupily jsme všechny nejlevnější obchody, chodily od stánku ke stánku, jedna dávala prádlo, druhá evangelium. Nikdo nám neřekl, že si to nepřeje. Byli za každou věc velmi vděčni, děkovali, zvali k posezení u ohně.

Muslimové znají Boha, který zabíjí. Neví, co je hřích a odpuštění, učí se tolik nesmyslů o křesťanech. Teď jsou v nouzi, nemohou dál. Ztrácejí naději na lepší budoucnost, svobodu a normální život. Proto jsou velice přístupní a vděčni. Pro nás to je příležitost k předání tištěného evangelia. Svědectví brání jazyková bariéra.  Migranti také jednou stanou před Boží tváří a kéž nebudou moci říci, že se nenašel nikdo, kdo by jim řekl o věčném životě skrze Ježíše.

Podporujme Wycliffovu misii a překlad Božího Slova, aby se všichni lidé na zemi dozvěděli, jakého máme úžasného milujícího Boha Otce a Spasitele Ježíše Krista.

Velmi zajímavé je, že jsme neviděli modlící se muslimy, přičemž modlitbu mají povinnou pětkrát za den. Jen jednou se modlilo asi padesát lidí (z dvou tisíc oslovených), protože jedna z žen zemřela ve stanu na rakovinu. Boží slovo jsme dávali s modlitbou v naději, že se nevrátí prázdné. Církev vždycky nejvíc rostla, když přišlo utrpení, nouze, pronásledování. To se děje v Číně, Korei, Sýrii, Íránu.

Budeme mít příležitost vydávat svědectví, jak to čteme u Lukáše 21, 10-19: "Tehdy jim řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, budou veliká zemětřesení a v mnohých krajinách hlad a mor, hrůzy a veliká znamení z nebes. Ale před tím vším na vás vztáhnou ruce a budou vás pronásledovat; budou vás vydávat synagógám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro mé jméno. To vám bude příležitostí k svědectví. Vezměte si k srdci, abyste si předem nepřipravovali, jak se budete hájit. Neboť já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník. Zradí vás i vaši rodiče, bratři, příbuzní a přátelé a někteří z vás budou zabiti. Všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. Ale ani vlas z vaší hlavy se neztratí. Když vytrváte, získáte své životy.”

Nepodléhejme strachu, který šíří média a sám satan. Soužení posiluje naši víru a učí být plně závislý na Bohu. Bible toto formuluje takto: „K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.” 1Petr 2,21

Máme všemohoucího Boha, který všechno může a pořad má kontrolu nad světem. Stane se jen to, co On dovolí. On je větší a silnější než všechny předpovědi, každá matematika a lidská logika. Asi 365krát čteme v Bibli „neboj se“. Držme se proto Božích zaslíbení, čtěme víc Bibli než noviny, povzbuzujme se vzájemně a odvážně.

„Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat. Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme.” Židům 4,12-14

Opravdu stojí za to účastnit se misie v Idomeni. Tyto zkušenosti mě naplnily odvahou jít k neznámým lidem, a to i v naší zemi. Migranti budou pokračovat do různých zemí, část se někdy vrátí domů, a kdo jim řekne o Ježíši, když ne jejich spoluobčané? A když stanou před Boží tváří, nebudou moct říct, že neslyšeli.

Vždycky jsem byla vyučována a sama jsem učila děti v besídce nebo naboženství klást si otázku: co by Pán Ježíš udělal nebo řekl na mém místě? Jsem přesvědčena, že by šel mezi uprchlíky, bezdomovce, alkoholiky a vůbec všechny, kteří neví, co si počít se svým životem. Všímejme si sousedů, prodavaček v obchodě, hostů v restauraci. Mnohé nezasáhlo Boží Slovo, mnozí ještě neslyšeli o věčném životě v Bohu. Bůh potřebuje odvážné, poslušné, možná teologicky nevzdělané, slabé, ale zkušené v životě s Kristem, hotové říci: "Pane, zde jsem, pošli mne!" A že to bude stát něco sil, peněz, zdraví, ztracených vztahů, možná rodinných vazeb? Bůh nás posílá, nedává na vybranou. Pak se postará o vše.

1. května se z misijního výjezdu vrátí další skupina s pastorem Marcinem a Lubomírem Červenkou. Rádi se o zkušenosti z něj s vámi podělíme některou neděli po bohoslužbách.

Další informace